Devátý týden: Když se hněv setká s láskou
Mirabai Starrová píše o silných emocích, včetně hněvu, které jsou součástí ztráty milované osoby:
Hněv může být přirozenou součástí zármutku
Pokud je zármutek přirozenou reakcí na ztrátu … pak je přirozený i hněv, který je běžným atributem zármutku. Síla našeho hněvu často koreluje s hloubkou naší lásky. Hněv má na cestě zármutkem mnoho podob. Někdy se projevuje jako podrážděnost na nízké úrovni a jindy jako řvoucí oheň, který se často vybíjí na nevhodných cílech. Někdy je zaměřen na osobu, kterou považujeme za zodpovědnou za naši ztrátu…..
Zármutek je součástí duchovní proměny
Někdy je hněv namířen proti Bohu: „Co je to za Boha, který mohl dopustit takové utrpení?“ nebo „Učili mě věřit, že mě Bůh miluje. Zřejmě to bylo špatně…“ I když je lákavé redukovat tuto zkušenost na krizi víry, takové jednoduché vysvětlení by mohlo zastřít bohatou duchovní proměnu, která se odehrává, jak by řekl Jan od Kříže (1542-1591), v temnotách naší vlastní duše. Všechno, o čem jsme si mysleli, že víme, jako by se rozpadalo a my nemáme kam jinam se obrátit než do středu radikální nevědomosti. Zármutek rozbíjí naše základy a spouští celkovou reorientaci smyslu. Než se vrhneme do přetváření střepů, můžeme se rozhodnout, že si v troskách sedneme a necháme se jednoduše zlomit.
Původní bůh nebyl Bůh
Na místě zkázy se setkáme tváří v tvář s vlastní bezdůvodností. Uvidíme také extrémní chudobu našeho dosavadního pojetí Boha. Krabice, do níž jsme vždy uzavírali posvátno, byla násilím naší ztráty zbořena. Bůh, kterého jsme si vytvořili (s pomocí společnosti, rodiny, církve), utekl. Není divu, že se cítíme opuštění. Není divu, že se zlobíme. Ale ten bůh nebyl Bůh. Naše duše to nyní vědí…. Zármutek je příležitostí k obnovení autentického spojení s Tajemstvím. [1]
Anglikánská teoložka Maggie Rossová píše o slzách jako o příležitosti „očistit“ náš hněv a bolest:
Vyplakat hněv ze sebe
Většinou je náš hněv způsoben neochotou čelit zranění, které cítíme, a skutečným důvodům, které za ním stojí. Naučit se plakat, abychom se osvobodili od hněvu a poznali „klid“, neubírá na sebeúctě a nesouvisí se shazováním sebe sama.
Naopak, pokud se snažíme hledat Boha jedním srdcem, naučit se vyplakat ze sebe hněv je otázkou sebeúcty.
Slzy smývají hněv
Představa, že slzy z nás smývají hněv, je mravům mocensky orientované západní společnosti cizí. Jsme podmíněni tím, abychom svůj hněv ospravedlňovali, abychom hledali správné místo, kam svalit vinu, a abychom se vždy cítili dobře. Většina z nás si hněv a slzy spojuje se slzami, které pramení ze zlosti, nikoli se slzami, které nás od hněvu očišťují. Ale … slzy hněvu jsou samy o sobě … znamením volby, potenciální změny. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Mirabai Starr, “The Second Sacred Gate: Grief, Anger, and Transformation,” Oneing 6, no. 1, Anger (Spring 2018): 79–80. Available in print and PDF download.
[2] Maggie Ross, The Fountain and the Furnace: The Way of Tears and Fire (Mahwah, NJ: Paulist Press, 1987), 133.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
Anger is a spark that motivates us forward. Love is a pathway that funnels our motivation in an impactful direction.