První týden: Radikální odolnost
Richard Rohr nám ve své knize Pád vzhůru pomáhá vyrovnat se s utrpením života:
Neodmítej nezbytné bolesti života
Carl Jung (1875-1961) věřil, že mnoho utrpení vzniká zbytečně, protože lidé nechtějí přijmout „legitimní utrpení“ [1], které vyplývá z lidského bytí. Napsal: „Za [duševním konfliktem] se tak často skrývá veškeré přirozené a nezbytné utrpení, které pacient nechtěl snášet.“ [2] Ironií je, že odmítání nezbytné bolesti plynoucí z lidského bytí přináší člověku v dlouhodobém horizontu desetkrát více utrpení. Není překvapením, že prvním a vždy nevítaným sdělením při mužských iniciačních obřadech, které jsem pomáhal vést, je „život je těžký“. Jsme skutečně sami sobě největším nepřítelem, když to popíráme.
Biskupská kněžka a badatelka Alice Updike Scannellová (1938-2019) identifikovala radikální odolnost jako schopnost vydržet, růst a prospívat v nepřízni osudu:
Nepřízeň překonávej odolností a snahou být sám sebou
Obvykle o odolnosti uvažujeme jako o schopnosti zotavit se z nepříznivého zážitku a pokračovat v životě tam, kde jsme skončili. To také…. Ale jsou chvíle, kdy nepřízeň osudu trvale změní naši realitu a my se nemůžeme vrátit k tomu, co bylo…..
Odolnost se pak stává prací na překonání nepříznivé situace tak, abychom alespoň ve většině dní viděli svůj život jako stále hodnotný. Díky tomuto druhu odolnosti procházíme nepřízní osudu s vědomím, že jsme stále sami sebou, i když je pro nás nyní vše úplně jinak. Tomu říkám radikální odolnost. [3]
Richard vidí utrpení, které je vlastní celé realitě, ale pouze lidé mají možnost volby, zda ho přijmou, nebo odmítnou:
Příroda akceptuje ztráty – je to společný tanec
To, čemu říkám „nutné“ utrpení, probíhá každý den, zdánlivě bez otázek. Když jsem psal tento text v arizonské poušti, četl jsem, že jen jedno semeno kaktusu saguaro ze čtvrt milionu semen se dožije byť jen rané zralosti a jen málo z nich dosáhne plného růstu. Zdá se, že většina přírody naprosto akceptuje velké ztráty, hrubou neefektivitu, masové vymírání a krátkou délku života jako prostou daň za život. Paradoxně nás pocit tohoto smutku, a dokonce jeho plné absurdity, vtahuje do všeobecného tance, jednotného pole a nečekaně hluboké vděčnosti za to, co je dáno – bez nutnosti a tak zadarmo.
Je to velké hnízdo bytí i se slabými částmi
Skutečnost, stvoření, příroda sama, to, co nazývám „prvním tělem Kristovým“, nemá ve věci nutného utrpení na výběr. Prožívá poselství, aniž by mu řekla ano či ne. Drží a řeší v sobě všechny základní síly, všechny elementární principy a částice – zdá se, že dobrovolně. To je vesmír ve své celistvosti, „velké hnízdo bytí“, včetně dokonce i bezmocných, neviditelných a slabých částí, které mají tak málo svobody a možností.
Součástí je svobodná vůle
Druhé Kristovo tělo, formální církev, má vždy svobodu říci ano nebo ne. Právě tato svoboda jí umožňuje říkat „ne“ po většinu času, zejména na jakékoli řeči o umírání, klopýtání, přiznání chyb nebo pádu. Přesto se zdá, že Bůh je připraven a ochoten čekat na svobodnou vůli a svobodné „ano“ a posilovat je.
Prameny:
[1] Carl Gustav Jung, Psychology and Religion (New Haven, CT: Yale University Press, 1966), 92.
[2] C. G. Jung, The Practice of Psychotherapy: Essays on the Psychology of the Transference […], trans. R. F. C. Hull (New York: Pantheon Books, 1954), 81.
[3] Alice Updike Scannell, Building Resilience: When There’s No Going Back to the Way Things Were (New York: Church Publishing, 2017, 2020), 1, 2.
Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed.(Hoboken, NJ: Jossey-Bass, 2024), 47, 49–50.
Image credit: Jenna Keiper, Keeping the Candle Lit (detail), New Mexico, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
Resilience requires endurance – we keep watch to keep the candle lit.