Čtyřicátý osmý týden: Prorocká cesta: Motivem je láska:
Všechny nitky mého života se spojily. Potomek otroka a otrokáře, už jsem byl nazýván básníkem, právníkem, učitelem a přítelem. Nyní jsem byl zmocněn sloužit svátostí Toho, v němž není severu ani jihu, černého ani bílého, muže ani ženy – pouze duch lásky a smíření, který nás všechny táhne k cíli lidské celistvosti.-Pauli Murray, Píseň v unaveném hrdle
Reverendka Dr. Pauli Murrayová (1910-1985) byla první černoškou vysvěcenou na kněžku v episkopální církvi. Editor Anthony B. Pinn píše:
Volání mi nedopřávalo klidu
V dětství [Pauli] Murrayová tušila, jakou cestou se vydá a jaké „kosmické“ a historické události mohly podmínit její život…. [1].
Murrayová říká: „Přišla jsem [ke kněžství], protože jsem neměla jinou možnost. Bojovala jsem se smrtí, Bohem a svými vlastními artikulovanými plány – ale Volání mi nedopřálo klidu, dokud jsem se nerozhodla“. [2]
Zanechala stopu Božského působení
Murrayové nestačilo rozeznat povolání ve svém životě; chtěla, aby bylo uznáno a potvrzeno způsobem, který by sama nedokázala vytvořit, způsobem, který by mohl poukázat na kosmickou stopu Božího působení v jejích osobních dějinách…..
Sociální rovnost je morální a duchovní otázka
Krátce po svém vysvěcení se s vášní, kousavým humorem a sarkasmem věnovala otázce inkluze. Poukázala tak na své hluboké odhodlání učinit ze sociální rovnosti morální a duchovní otázku… : „Snášet bolest pro Krista neznamená, že se budu podílet na své vlastní degradaci. Znamená to, že musím svědčit o rovnosti celého lidstva před Bohem slovy i skutky.“ [3]
Murray hlásá hodnotu uznání univerzální důstojnosti Božích dětí:
Zbavme se pocitů méněcennosti
Je to osvobozující zkušenost – znamená to zbavit se všech pocitů méněcennosti – ať už z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, věku, ekonomického postavení nebo životního postavení. Když řeknu, že jsem Boží dítě – stvořené k [Božímu] obrazu – … naznačuji, že „černá je krásná“, že bílá je krásná, že červená je krásná nebo žlutá je krásná. Nepotřebuji se zvlášť přimlouvat za své pohlaví – mužské, ženské nebo mezipohlaví – abych si posílila sebevědomí.
Všichni lidé jsou členy mé rodiny
Když skutečně věřím, že Bůh je můj Otec a Matka, zkrátka můj Stvořitel, jsem povinen věřit také tomu, že všichni muži, ženy a děti jakékoli rasy, barvy pleti, vyznání nebo etnického původu jsou mými sestrami a bratry v Kristu – ať už jsou anglikáni, římští katolíci, metodisté, černí muslimové, příslušníci judaistické víry, ruští pravoslavní, buddhisté nebo ateisté…..
Všichni patříme ke kněžství
Pokud jsem Boží dítě, sestra v Kristu a patřím spolu s vámi všemi ke kněžství všech věřících, pak je mým úkolem milovat, nikoliv nenávidět, být tvořivý, nikoliv destruktivní, následovat Kristův kříž. To je poučení velkých proroků po celé věky….. [4]
Prameny:
[1] Anthony B. Pinn, introduction to To Speak a Defiant Word: Sermons and Speeches on Justice and Transformation, by Pauli Murray (New Haven, CT: Yale University Press), 2.
[2] Murray to Ernest Pollock, March 22, 1974, in To Speak a Defiant Word, 9.
[3] Murray to Cecil Woods, in To Speak a Defiant Word,11.
[4] Pauli Murray, “Father’s Day Sermon,” June 15, 1975, in To Speak a Defiant Word, 30.
Image credit: A path from one week to the next—Loïs Mailou Jones, Shapes and Colors (detail), 1958, watercolor on paper, Smithsonian American Art Museum. Madison Frambes, Untitled 4 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Madison Frambes, Untitled 1 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
For this series of pieces for CAC [I explore] the loneliness of grief, and the fleeting moments of beauty, grounding, and community that make it bearable.
—Madison Frambes, artist