Čtyřicátý osmý týden: Prorocká cesta: Motivem je láska:
Proč je válka?… Protože já, můj bližní a všichni ostatní nemáme dost lásky. Přesto bychom mohli bojovat proti válce a všem jejím excesům tím, že každý den uvolníme lásku, která je v nás spoutaná, a dáme jí šanci žít.-Etty Hillesum
Richard Rohr již dlouho čerpá útěchu a moudrost ze spisů mladé Židovky Etty Hillesumové (1914-1943) a věří, že je hlasem inspirace pro naši dobu. Krátce před svým odjezdem do internace v tranzitním táboře Westerbork si Hillesumová zapsala do svého deníku:
My musíme pomoci Tobě a bránit Tvůj příbytek v nás do poslední chvíle
Jedna věc je mi stále jasnější: že Ty nám nemůžeš pomoci, že my musíme pomoci Tobě, abychom si pomohli sami. A to je to jediné, co můžeme v těchto dnech zvládnout, a také to jediné, na čem skutečně záleží: abychom si uchránili ten kousek Tebe, Bože, v sobě. A možná i v druhých. Bohužel se zdá, že Ty sám toho s našimi poměry, s našimi životy, moc nezmůžeš. Ani já Tě za to nepovažuji. Ty nám nemůžeš pomoci, ale my musíme pomoci Tobě a bránit Tvůj příbytek v nás do poslední chvíle. [1]
Etty Hillesum plně přijala „křížovou povahu skutečnosti“ a rozhodla se stále vědoměji milovat:
Něco vykrystalizovalo. Podívala jsem se naší zkáze, našemu bídnému konci, který už v každodenním životě tolika drobnými způsoby začal, přímo do očí, přijala jsem ji do svého života a moje láska k životu se nezmenšila. Nejsem zahořklá, vzpurná ani nijak znechucená. Pokračuji v růstu ze dne na den, i když mi do tváře hledí pravděpodobnost zkázy. Už nebudu koketovat se slovy, protože slova pouze vyvolávají nedorozumění: Smířila jsem se s životem….
Smířila jsem se s životem i se smrtí
Tím „smířením se s životem“ mám na mysli: realita smrti se stala definitivní součástí mého života; můj život se takříkajíc prodloužil o smrt tím, že jsem se jí podívala do očí a přijala ji, že jsem přijala zkázu jako součást života a přestala plýtvat energií na strach ze smrti nebo na odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: vyloučením smrti z našeho života nemůžeme žít plnohodnotný život a připuštěním smrti do našeho života jej [život] rozšiřujeme a obohacujeme. [2]
Když Hillesum uvažuje o Ježíšových slovech v Matoušově evangeliu 6,34, abychom si nedělali starosti o zítřek, píše:
Nenech se zamořit obavami – získávej co nejvíce pokoje
Musíme s nimi denně bojovat … s těmi mnoha drobnými starostmi o zítřek, protože vysávají naši energii…. Věci, které je třeba udělat, se musí udělat, a pokud jde o zbytek, nesmíme dovolit, abychom se zamořili tisíci drobnými obavami a starostmi, tolika pohnutkami bez důvěry v Boha…. Nakonec máme jen jednu morální povinnost: získat v sobě velké plochy pokoje, stále více pokoje, a odrážet ho směrem k druhým. A čím více pokoje bude v nás, tím více pokoje bude i v našem neklidném světě. [3]
Prameny:
[1] An Interrupted Life: The Diaries of Etty Hillesum, 1941–1943, trans. Arno Pomerans (New York: Pantheon Books, 1984), 151.
[2] Hillesum, Interrupted Life, 131–132.
[3] Hillesum, Interrupted Life, 185.
Image credit: A path from one week to the next—Loïs Mailou Jones, Shapes and Colors (detail), 1958, watercolor on paper, Smithsonian American Art Museum. Madison Frambes, Untitled 4 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Madison Frambes, Untitled 1 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
For this series of pieces for CAC [I explore] the loneliness of grief, and the fleeting moments of beauty, grounding, and community that make it bearable.
—Madison Frambes, artist