Týden čtyřicet tři: Mechthilda z Magdeburku
Volba bekyň žít ve městech mezi chudými a dělnickými lidmi ukázala jejich odhodlání sloužit Bohu tím, že budou sloužit „těm nejmenším“.
Teoložka Wendy Farleyová představuje Mechthildino učení o kontemplaci a soucitném jednání:
Láska spolu s praktickým soucitem
Mechthildina teologie je poháněna paní Láskou, která zasévá semínko soucitného jednání, jež je nadřazeno zázrakům kontemplace. Vznešená slova bez soucitu jsou k ničemu; láska k Bohu, která zuří proti lidem, nemá žádnou hodnotu. [1] Několik náznaků toho, jak se kontemplace Lásky proměňuje v praktický soucit, získáme v jejích radách představeným řeholních společenství.
Láska spojená s obětavou službou druhým kolem sebe
Mechthilda začíná touto poněkud hrozivou radou: soucitně a radostně „bys měl své srdce tak proměnit ve svatou Boží lásku, abys miloval … každého bratra nebo sestru, kteří jsou ti svěřeni, ve všech [jejich] potřebách“. Tato péče by měla být zcela konkrétní. Vedoucí společenství by měli zajistit základní pohodlí druhých. Měli by denně utěšovat nemocné a zároveň být štědří k materiálním darům. Měli by jim uklízet, rozesmívat je a odnášet jejich odpadky. „Pak do vás bude nádherně proudit Boží sladkost.“ [2]
Mechthilda trvá na tom, že důvěrná láska, kterou sdílí s Bohem, se projevuje v touze sloužit druhým:
Soucit není povinný, ale pramení ze srdce
Radikální soucit, který si představuje jako jádro praktického jednání, nemůže vzniknout z pocitu povinnosti nebo z donucení pravidly či emoce. Je to smysl srdce, který činí nesnesitelným být lhostejný k potřebám druhého nebo považovat někoho za „nižšího“ než sebe.
Radikální soucit pramení ze vztahů Trojice
V ozvěně svého trinitárního chápání duše navrhuje trojí praxi podporující tento radikální soucit: odstup, který má účast na transcendentním tajemství božství, soucit, který má účast na Kristově lidství, a touhu starat se o lidské potřeby, která má účast na Duchu svatém. [3]
Opravdový soucit pramení z modlitby a rozjímání
Kromě toho doporučuje věnovat přibližně hodinu nerušené modlitbě. Ačkoli píše lidem, kteří žijí v řeholním společenství, důraz na to, aby studny milosrdenství a soucitu byly napájeny modlitbou, je relevantní i pro moderní lidi. Jak ví nejeden přepracovaný pastor nebo matka, tuto hodinu (nebo dokonce dvacet minut!) je těžké najít. Bez ní se však soucitná péče může stát spíše vyčerpávající než milostí naplněnou a sladkou. Lásku a soucit dokážeme lépe předávat, když jsme zakotveni ve zkušenosti, že jsme sami milováni…..
Láska není emoce nebo povinnost, ale je to Bůh přítomný v duši
Láska k Bohu a k lidem nejsou dvě oddělené věci, jako by člověk mohl milovat Boha, ale vyhýbat se lidem. Soucitné jednání odráží a zrcadlí Boží obraz. Láska není emoce nebo povinnost, ale je to Bůh přítomný v duši. Když milujeme druhé vřelostí, náklonností a péčí o jejich potřeby, je to Bůh, který je miluje skrze nás. Mechthilda slyší, jak sám Kristus zdůrazňuje, že ti, kdo znají a milují vzácnost [Kristovy] svobody, „nemohou snést, aby mě milovali jen kvůli mně samému. Musí mě milovat také ve stvořeních. Pak [jim] zůstanu tím, co je jim v duši nejbližší“. [4]
Prameny:
[1] See Mechthild of Magdeburg, The Flowing Light of the Godhead 6.30, trans. Frank Tobin (New York: Paulist Press, 1998), 256.
[2] Mechthild, Flowing Light 6.1; Tobin, 223, 224.
[3] Mechthild, Flowing Light 6.1; Tobin, 225, 226.
[4] Mechthild, Flowing Light 6.4; Tobin, 231.
Wendy Farley, The Thirst of God: Contemplating God’s Love with Three Women Mystics (Louisville, KY: Westminster Knox Press, 2015), 79–80.
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, Snow Reflection on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Jeune Fille Français (detail), 1951, oil on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Textile Design for Cretonne (detail), 1928, watercolor on paper, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Mechtild looks into our eyes with peace and knowing of the Beloved – we look back into her eyes having beheld the same Beloved.