Týden čtyřicet tři: Mechthilda z Magdeburku
Lehni si do ohně;Spatři a ochutnej proudící božství skrze svou bytost.
Vnímej, jak tě Duch svatý hýbe a nutí tě v nitru.proudícího ohně a světla Božího.
-Mechthilda z Magdeburku, Proudící světlo Božství 6.29
Mechthilda z Magdeburku patřila k beginám, laickým ženám, které žily komunitním životem křesťanské zbožnosti a služby v V Holandsku, Belgii a ve Francii a Německu. Badatelka Carol Lee Flindersová píše:
Bůh je zdánlivě neosobní a přitom je intimní ve vztahu s duší
Při popisu vztahu duše s Bohem [Mechthilda] žasne nad „mocným pronikáním všech věcí a zvláštní důvěrností, která vždy existuje mezi Bohem a každou jednotlivou duší“ (Flowing Light 3.1)….. Tento paradox ji okouzluje: Bůh je všude, a proto jistě neosobní, a přesto je ve vztahu k jednotlivé duši zcela intimní, a proto jistě osobní.
Bůh je jako milenec nebo milenka
„Náš Vykupitel se stal naším ženichem!“ Mechthilda jásá. To samé říkali i jiní, ale v poměrně formálním, alegorickém modu. Když Mechthilda píše o románku duše s Bohem, není alegoričkou: v hloubi své bytosti našla milence, který je plně, slastně vnímavý. „Ty jsi místo mého odpočinku,“ říká jí Bůh, „má láska, můj tajný pokoj, má nejhlubší touha, má nejvyšší čest. Jsi rozkoší mého božství, … chladivým proudem pro můj žár“ (1.19).
Bůh je tu přímo pro mne
Bůh je tu, trvá Mechthilda, pro každého z nás, ne v obecném, neosobním smyslu, ale je tu – tak znamenitě přímo pro tebe, jako by sis ho vymyslela. On „šeptá svou láskou v úzkých hranicích duše“ (2.23). Její jazyk je místy až šokujícím způsobem erotický; pro Mechthildu je sladké dění mezi Bohem a duší skutečností – všepohlcující a nádherně naplňující -, jíž je lidská sexualita jen bledým stínem.
Bůh je součástí těla a naší radosti a štěstí
Mechthildin smyslný jazyk nás může překvapit, ale čtenáři její doby by ho znali:
Možná je třeba to zdůraznit. Úžasná konkrétnost Mechthildiny obraznosti – její nestydatá tělesnost – je poněkud klamná, čteme-li ji zběžně. Mohlo by se zdát, že oslavuje smysly, tělo, a dokonce sexualitu samu o sobě. Svým způsobem tomu tak je, ale čtenáři její doby by jednoznačně pochopili, že příjemné prožitky tělesné sféry vyvolává jako předtuchy či náznaky probuzení do nejvyšší radosti – radosti, která je vnitřní, nehmotná a nekonečná.
Vše v životě má svojí svatost
Místo aby tedy ostře rozlišovala mezi fyzickou a duchovní sférou a odmítala tu fyzickou, spojuje je v přirozené kontinuitě a vývoji. Prostřednictvím všeho v tomto životě jsme vedeni dovnitř: vše v tomto životě má tedy svou vlastní svatost.
Prameny:
Portraits of Seven Women Mystics (San Francisco, CA: HarperSanFrancisco, 1993), 44–45.
Quotations from The Revelations of Mechthild of Magdeburg; or, The Flowing Light of the Godhead, trans. Lucy Menzies (London: Longmans, Green, 1953).
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, Snow Reflection on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Jeune Fille Français (detail), 1951, oil on canvas, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Textile Design for Cretonne (detail), 1928, watercolor on paper, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Mechtild looks into our eyes with peace and knowing of the Beloved – we look back into her eyes having beheld the same Beloved.