Třicátý osmý týden: Soucit
Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak nám sezení s vlastním utrpením umožňuje rozšířit soucit na druhé:
učíme se pohybovat mezi jednáním a kontemplací
Vnější chudoba, nespravedlnost a absurdita, které vidíme, když se rozhlédneme kolem sebe, jsou zrcadlem naší vlastní vnitřní chudoby, nespravedlnosti a absurdity. Člověk, který je chudý navenek, je pozváním pro člověka, který je chudý uvnitř. Když pěstujeme soucit s porušeností věcí a učíme se pohybovat mezi jednáním a kontemplací, pak nacházíme soucit a pochopení pro porušenost v sobě. I my jsme plní bolesti a negativity a někdy s tím můžeme udělat jen málo.
sympatie a soucit se propojují a stávají se jedním světem
Pokaždé, když jsem se zotavoval z rakoviny, musel jsem sedět se svou vlastní zlomenou absurditou, stejně jako jsem to dělal s ostatními ve vězení, v nemocnici nebo v polévkové kuchyni. Bolest a bída trpícího člověka je viditelná a extrovertní; ta moje je neviditelná a vnitřní, ale stejně skutečná. Obě sympatie a soucit se propojují a stávají se jedním světem.
máme rozpoznat Krista v těch nejmenších z našich bratří a seste
Myslím, že právě proto Ježíš řekl, že máme rozpoznat Krista v těch nejmenších z našich bratří a sester. Bylo to pro naše vykoupení, naše osvobození, naše uzdravení – ne jen proto, abychom „pomáhali“ druhým a zaškrtli si to ve svém duchovním životopise. Spíše když ho uvidíme tam, jsme osvobozeni tady a staneme se méně odsuzujícími. Nemohu se dívat svrchu na člověka, který dostává sociální dávky, když si uvědomím, že já dostávám Boží dávky. Vše se stává jednou pravdou; vnitřní a vnější se navzájem odráží.
Nikdy neobvážeme všechny, ani to nepotřebujeme, ale potřebujeme se k ranám druhých přiblížit.
Když od nás proudí soucit a sympatie k jakémukoli člověku, který je z jakéhokoli důvodu odsunut na okraj společnosti, rány jsou obvázány – jak jeho, tak naše. Nikdy je neobvážeme všechny, ani to nepotřebujeme, ale potřebujeme se k ranám přiblížit. Tato myšlenka je tak dobře znázorněna v evangeliích u Tomáše, pochybujícího apoštola, který si chtěl vše vyřešit v hlavě. Dělal příliš mnoho vnitřní práce, příliš mnoho analyzoval. Vždy potřeboval více údajů, než se rozhodl pro nějaký krok. Tehdy Ježíš řekl Tomášovi, aby vložil prst do ran na Ježíšových rukou a v boku (Jan 20,27). Teprve tehdy Tomáš začal chápat, v čem spočívá víra. [1]
Soucit je nejjednodušší způsob jak léčit naše srdce
Ježíš zve Tomáše a všechny pochybovače do hmatatelného náboženství, které z doteku lidské bolesti a utrpení činí cestu k soucitu i porozumění. Pro většinu z nás pouhý dotek cizího zranění pravděpodobně působí jako akt vnější laskavosti; neuvědomujeme si, že jeho plným zamýšleným účinkem je změnit nás stejně, jako by mohl změnit je (nic nenasvědčuje tomu, že by se změnil Ježíš, pouze Tomáš). Lidský soucit je nejlepší a nejjednodušší způsob, jak otevřít prostor srdce a jak nás přimět žít uvnitř vlastního těla. Bůh nikdy nechtěl, aby se z většiny lidí stali filozofové nebo teologové, ale chce, aby všichni lidé představovali Boží vlastní soucit a empatii. A je v pořádku, když to chvíli trvá, než se k tomu dostaneme. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Near Occasions of Grace(Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993), 108–109.
[2] Adapted from Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope for, and Believe (New York: Convergent, 2019, 2021), 113.
Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype, used with permission. Taylor Wilson, Madonna and Messiah, ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
The rounded lines of mother and child echo the compassion we express toward others.