Třicátý šestý týden: Františkánská cesta
Františkánská alternativní ortodoxie kladla větší důraz na vtělení než na vykoupení. Františkáni nevěřili, že Bůh poslal Ježíše na zem, aby zemřel jako zástupné vykoupení* za naše hříchy. Otec Richard shrnuje:
Františkáni a dominikáni směli ve 13. století beztrestně diskutovat
Františkáni a dominikáni byli ve třináctém století takříkajíc církevní debatní společností. V té době jsme směli mít menšinové postoje. Ve velkých debatách na univerzitách v Paříži, Kolíně nad Rýnem a Oxfordu jsme vždy zastávali opačné postoje a ani jeden z názorů nebyl v té době vyhozen z církve.
Ježíš změnil naše smýšlení o Bohu
V těchto debatách byli Tomáš Akvinský (1225-1274) a dominikáni věrni Písmu, židovským chrámovým metaforám oběti, ceny a vykoupení. Mnohé pasáže mohou vzbuzovat dojem, že se vyžaduje výkupné. Ale náš františkánský učitel, blahoslavený Jan Duns Scotus (asi 1266-1308), který založil teologickou katedru v Oxfordu, říkal, že Ježíšovo ukřižování nevyřešilo žádné problémy s Bohem ani nezměnilo Boží názor na nás. Boží názor nebylo třeba měnit. Ježíš spíše měnil naše smýšlení o Bohu!
Ježíš je obraz neviditelného Boha
Duns Scotus postavil svou argumentaci na novozákonním chápání preexistujícího kosmického Krista v Listu Kolosanům, Efezanům a Janově evangeliu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), který vystoupil v okamžiku času, abychom mohli pohlédnout na „toho, kterého jsme probodli“ (Jan 19,37), a vidět Boží bezpodmínečnou lásku – a zároveň vidět, co lidé dělají téměř se vším – a Boží bezpodmínečnou láskyplnou odpověď na to. [1]
Bůh s jeho obětí za nás počítal od počátku. Motivací byla vždy láska
Duns Scotus byl pevně přesvědčen, že Boží svoboda musí být zachována za každou cenu. Pokud Bůh „potřeboval“ nebo vyžadoval krvavou oběť, aby mohl milovat své vlastní stvoření, pak nás Bůh nemiloval svobodně. Duns Scotus učil, že Kristus byl od samého počátku plánem A (viz Kol 1,15-20; Ef 1,3-14; Jan 1,1-18). Kristus nebyl plánem B poté, co první lidé zhřešili, což je způsob, jakým většina lidí zřejmě chápe význam Ježíšovy smrti a vzkříšení. Velké tajemství vtělení nebylo motivováno problémem, ale láskou.
Františkánský pohled: k životu ve vnitřní hloubce, modlitbě, smíření, uzdravení a univerzálnímu sjednocení, namísto jakéhokoli pojetí oběti
Františkánský pohled zakládá křesťanství na lásce a svobodě od samého počátku. Vytváří ucelenou a pozitivní spiritualitu, která nás táhne k životu ve vnitřní hloubce, modlitbě, smíření, uzdravení a univerzálnímu sjednocení, namísto jakéhokoli pojetí oběti, které předpokládá rozhněvaného Boha, jehož je třeba vykoupit. [2]
život může mít pozitivní děj a že Bůh je mnohem jiný a mnohem lepší, než jsme si kdy mysleli.
Na kříži Ježíš nese následky nenávisti veřejně, ale zcela novým způsobem, který spočívá v odpuštění a propuštění. Nakonec to nazýváme „vzkříšením“, a to nejen pro Ježíšovo tělo, ale pro celé dějiny. Je nastolen nový a možný děj. Pokud Bůh a Ježíš nejsou nenávistní, násilní, trestající, mučící nebo mstiví, pak je nám navždy odebrána výmluva na totéž. Celá Ježíšova cesta řekla lidem dvě zásadní věci: že život může mít pozitivní děj a že Bůh je mnohem jiný a mnohem lepší, než jsme si kdy mysleli. [3]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer (Mahwah, NJ: Paulist Press, 2014), 70–71.
[2] Adapted from Richard Rohr, Franciscan Mysticism: I AM That Which I Am Seeking (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2012). Available as MP3 download.
[3] Rohr, Dancing Standing Still, 72–73.
*A note on the term “substitutionary atonement”:
Throughout Christian history, there have been multiple theories of substitutionary atonement. One of the earliest, the ransom theory, originated with Origen of Alexandria (c. 185–c. 253). Closely related to this was the Christus Victor theory. The ransom view of atonement was the dominant theory until the publication of Anselm’s Cur Deus Homo? (Why Did God Become Human?) at the end of the eleventh century. Anselm’s satisfaction theory of atonement then became dominant until the Reformed position introduced penal substitution in the sixteenth century. This new view of substitutionary atonement emphasized punishment over satisfaction and paralleled criminal law. Today, the phrase “substitutionary atonement” is often (correctly or incorrectly) used to refer to the penal theory of atonement.
*Poznámka k pojmu „náhradní vykoupení“:
V průběhu křesťanských dějin existovalo více teorií náhradního vykoupení. Jedna z prvních, teorie výkupného, pochází od Origena Alexandrijského (asi 185-253). S ní úzce souvisela teorie Christus Victor. Výkupné pojetí vykoupení bylo dominantní teorií až do vydání Anselmova spisu Cur Deus Homo? (Proč se Bůh stal člověkem?) na konci 11. století. Anselmova satisfakční teorie vykoupení se pak stala dominantní, dokud reformovaný postoj nezavedl v šestnáctém století trestní substituci. Tento nový pohled na substituční vykoupení kladl důraz na trest místo satisfakce a byl paralelní s trestním právem. Dnes se výraz „substituční vykoupení“ často (správně či nesprávně) používá pro označení trestní teorie vykoupení.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Chemistry of Self 3 (detail), digital oil pastels. Izzy Spitz, momentary peace (detail), digital oil pastels. Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype. Used with permission. Click here to enlarge image.
Amidst our life complexities, we stop, we breath, we look for the pockets of peace.