Třicátý pátý týden: Kontemplativní srdce
James Finley povzbuzuje každého z nás, abychom pokračovali na cestě kontemplace:
Jedinečné přítomné okamžiky
Díky obnovené věrnosti kontemplativním praktikám se učíme rozlišovat a podnikat kroky k nápravě jakýchkoli sklonů tahat s sebou trofeje věcí, na které se práší….. Když sedíme tiše a nehybně v meditaci, když se s pozornou vděčností procházíme při západu slunce, když se natahujeme, abychom v dlaních sevřeli tvář milovaného člověka, ocitáme se opět u nekonečných počátků jediného nekonečného přítomného okamžiku, v němž se odvíjí náš život.
I při všech reálných starostech potřebujeme sami sebe odevzdat společnému tajemství
Ze zkušenosti víme, že v relativním, ale velmi reálném smyslu jsme arbitry své cesty, že musíme převzít odpovědnost za spolupráci s milostí věrnosti své kontemplativní praxi. Pokud nebudeme meditovat, nebude v našem životě žádná meditace. Pokud nebudeme trpělivě překonávat překážky, které nás na cestě potkávají, můžeme ztratit cestu a ztratit při tom sami sebe. Na hlubší úrovni je však celá cesta cestou, na níž jsme znovu a znovu vyzýváni, abychom se odevzdali procesu sebetransformace, který není naším vlastním dílem. Pokaždé, když se odevzdáme svým kontemplativním praktikám, ať už jsou jakékoliv, ocitáme se opět v jednotě se společným tajemstvím, v němž neexistuje žádné oddělené já. [1]
Finley nám připomíná, že osamělé kontemplativní cesty nás zároveň vybízejí k tomu, abychom soucitně reagovali na potřeby reálného světa:
A také potřebujeme zůstat citliví vůči ostatním lidem
Dovolte mi zdůraznit … potřebu rozlišovat a podnikat kroky k nápravě způsobů, jimiž naší kontemplativní sebetransformaci brání naše selhání v soucitné lásce k druhým. V ideálním případě je závazek ke kontemplativnímu životu synonymem zvýšeného povědomí a reakce na skutečné utrpení skutečných lidí. Potíž však spočívá v tom, že naše vlastní zraněné ego může kontemplativní zkušenost zakroužit způsobem, který nás činí méně, nikoliv více citlivými na naše vlastní skutečné potřeby a potřeby lidí kolem nás. Náboženská víra, umělecká inspirace, romanticko-sexuální láska, proces psychologického uzdravování a všechny ostatní oblasti kontemplativních zkušeností a sebetransformace mohou a měly by být oblastmi zvýšené soucitné citlivosti vůči skutečným potřebám lidí kolem nás…..
Tančíme s Bohem a s ostatními. Netančíme sami
Kontemplativní moudrost rozeznává, že sami sobě bráníme v probíhající sebetransformaci, když se přistihneme, jak skrze zaťaté zuby vykládáme principy tance, který nám naše vlastní do sebe zahleděná strnulost nedovolí tančit. Ale bez ohledu na to, jak pošetilí a zlomení můžeme být, soucitná láska je vždy připravena vysušit ze situace strnulost založenou na strachu do té míry, abychom mohli začít rozpoznávat naše stále přítomné pozvání k zapojení se do obecného tance Boha, který je s námi v naší zlomené situaci zajedno. Tento tanec se v nás nikdy nepřestane probouzet a bije „v naší krvi, ať chceme, nebo ne“. [2] Tanec je nesmrtelný, dětský a svobodný; nekonečná Přítomnost zcela rozlitá v konkrétní bezprostřednosti toho, kým prostě jsme, a jako taková se vymyká jakémukoli uchopení. [3]
Prameny|:
[1] James Finley, The Contemplative Heart (Notre Dame, IN: Sorin Books, 2000), 207.
[2] Thomas Merton, New Seeds of Contemplation (Norfolk, CT: New Directions, 1961), 297.
[3] Finley, Contemplative Heart, 214, 219.
Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Ruah (detail), print. Izzy Spitz, Chemistry of Self 3(detail), digital oil pastels. Izzy Spitz, momentary peace(detail), digital oil pastels. Used with permission. Click here to enlarge image.
Like this simple shape, the contemplative heart is found in the simplicity of everyday life.