Třicátý první týden: Uzdravení našeho násilí
Třicátý první týden: Uzdravení našeho násilí
Richard pokračuje ve vysvětlování, jak nás kontemplace uzdravuje z odsudků a myšlenek, které tak často vedou k násilí vůči sobě i druhým.
Bolesti od dětství…
Každý z nás si od narození nese určitou dávku bolesti. Pokud tuto bolest neléčíme a netransformujeme, ve skutečnosti se s přibývajícím věkem zvyšuje a my ji přenášíme na lidi kolem sebe. Můžeme se stát násilnými ve svých postojích, gestech, slovech a činech.
…Je potřeba si přiznat a přijmout je
Tento proces musíme potlačit hned v zárodku tím, že si přiznáme a přijmeme svou vlastní bolest, místo abychom ji promítali jinam. Pokud jde o mě, nemohu předstírat, že jsem milující, když uvnitř nejsem, když vím, že mám kruté, odsuzující a drsné myšlenky vůči druhým. Ve chvíli, kdy mě taková myšlenka napadne, musím se přistihnout a předat rozmrzelost nebo hněv Bohu. Kontemplativní praxe mi pomáhá rozvíjet tuto schopnost pozorovat sám sebe, pustit myšlenku a spojit se se svým milujícím vnitřním svědkem. Dovolte mi vysvětlit, proč je to tak účinné a důležité.
Potřebujeme se přestat ztotožňovat se svými pocity a soudy
Pokud dokážeme negativní vzorec v sobě jednoduše pozorovat, už jsme se od něj začali oddělovat. Pozorovatel je nyní tady, pozoruje nás, jak myslíme na tuto myšlenku – támhle. Pokud se nedokážeme stát pozorovatelem, budeme se téměř vždy ztotožňovat se svými pocity a soudy. Připadají nám jako skutečná a objektivní pravda.
Každý jsme něčím posedlí
Většina lidí, které znám, se příliš ztotožňuje se svými myšlenkami a pocity. Ve skutečnosti nemají pocity; jejich pocity mají je. Možná právě to měli dřívější křesťané na mysli, když říkali, že jsou „posedlí“ démonem. Proto tolik Ježíšových zázraků spočívá ve vymítání ďáblů. Většina z nás už to nebere doslova, ale ďábel je stále mocná metafora a vyžaduje, abychom ji brali zcela vážně. Každý má několik ďáblů. Vím, že jsem „posedlý“ alespoň jednou nebo dvakrát denně, i když jen na pár minut!
Je potřeba odhalit lži v našem nevědomí a léčit je
Existují různé druhy démonů. Jinými slovy, existuje spousta okamžiků, kdy nemůžeme nemyslet určitým způsobem. Když vidíme určité lidi, máme strach. Když vidíme jiné lidi, rozzlobíme se. Četné studie například ukazují, že mnoho bílých Američanů má skrytý, nepřiznaný strach z černochů. Většina z nás není vědomě ani explicitně rasistická, ale mnozí z nás mají implicitní a zcela popírané rasové předsudky. Proto musí veškeré léčení a modlitba sestoupit do nevědomí, kde jsou lži, kterým jsme uvěřili, ukryty v našich zraněních a zakotveny v sociální realitě našich kultur.
Je potřeba si říci i o pomoc, abychom dokázali zpracovat staré rány a traumata
Během rozjímání se mohou vynořit zapomenuté bolestné zážitky. V takových případech pomáhá setkání s duchovním vůdcem nebo terapeutem, abyste zdravým způsobem zpracovali staré rány a traumata. Během celoživotní praxe nám kontemplace postupně pomáhá odpoutat se od toho, za koho se považujeme, a spočinout ve své autentické identitě Lásky. Zpočátku nám to může připadat jako „transplantace identity“, dokud se nenaučíme trvale spočinout v Bohu.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Mary and Nonviolence (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2002), CD. No longer available for purchase.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Tuesday Chemistry (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Field Study 1 (detail), oil pastel on canvas. Taylor Wilson, Field of the Saints, print. Used with permission. Click here to enlarge image.
How can we move outside our constricting and restricting patterns of violence? We need each other. We need all the colors.