Třicátý týden: Jen tohle
Richard popisuje kontemplaci jako praxi, díky níž docházíme k přesnějšímu „vidění“:
Kontemplace učí jak vidět
Kontemplace je druh vidění, který je mnohem víc než pouhé dívání, protože zahrnuje také rozpoznávání, a tedy oceňování. Kontemplativní mysl nám neříká, co máme vidět, ale učí nás, jak vidět to, co vidíme.
Kontemplace nás učí prodloužit dobu bez duálního myšlení
Jak se však naučit této kontemplativní mysli, tomuto hlubokému, tajemnému a životodárnému způsobu vidění a bytí se skutečností? Proč to pro nás není přirozené? Ve skutečnosti se to na okamžik dostaví ve stavech velké lásky a velkého utrpení, ale takovéto vidění s širokýma očima obvykle netrvá dlouho. Rychle se vracíme k dualistické analýze a pomocí svých soudů se snažíme znovu získat kontrolu. Modlitební praxe – kontemplace – je prostě způsob, jak si dlouhodobě a v různých situacích udržet plody velké lásky a velkého utrpení. A to vyžaduje hodně praxe – ve skutečnosti se celý náš život stává jednou nepřetržitou praxí.
Duální myšlení nás de facto ponižuje
Abychom se začali dívat novýma očima, musíme pozorovat a obvykle se nechat pokořit navyklým způsobem, s nímž se setkáváme v každém okamžiku. Je to ponižující, protože uvidíme, že máme dobře zažitých jen několik předvídatelných reakcí. Jen málo našich reakcí je originálních, neotřelých nebo přirozeně respektujících to, co máme přímo před sebou. Nejčastějšími lidskými reakcemi na nový okamžik jsou nedůvěra, cynismus, strach, reakce na kolenou, duch odmítání a přehnaný odsudek. Je to tak demotivující, když máme odvahu konečně vidět, že toto jsou běžné způsoby, jak se ego snaží mít kontrolu nad daty – místo aby dovolilo okamžiku získat nad námi kontrolu a naučit nás něco nového!
Ke kontemplaci potřebujeme bezdůvodný úžas
Abychom dovolili okamžiku učit nás, musíme si dovolit být jím alespoň trochu ohromeni, dokud nás nepřitáhne dovnitř a vzhůru k jemnému prožitku úžasu. Obvykle potřebujeme jediný okamžik bezdůvodného úžasu, abychom začali. [1]
Rabínka Danya Ruttenbergová ve své knize o spiritualitě a rodičovství zdůrazňuje zvláštní úctu, která vzniká, když věnujeme pozornost našemu obyčejnému životu:
potřebujeme úžas i nad maličkostmi kolem nás
Rabín a teolog dvacátého století Abraham Joshua Heschel [1907-1972] hodně psal o „radikálním úžasu“ [2], pocitu „wow“ nad světem, který je podle něj kořenem spirituality. Je to něco, co lidé často zažívají v přírodě – na pověstném vrcholu hory, při procházce lesem, při pohledu na nádherný výhled na oceán. Ale myslím, že jde také o to, vnést tento pocit úcty do maličkostí, které často považujeme za samozřejmé nebo za součást pozadí našeho života. Patří sem květiny u silnice; chuť zmrzliny v našich ústech; … nebo najít na zemi opravdu, ale opravdu dobrý klacek. A patří sem i věci, které obvykle ani nepovažujeme za potěšení, jako je teplá mýdlová voda na našich rukou, když myjeme nádobí. [3]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Just This (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2017), 7–9.
[2] Abraham Joshua Heschel, God in Search of Man: A Philosophy of Judaism (New York: Macmillan, 1976), chap. 4. Cited by Ruttenberg, Nurture the W0w, 293.
[3] Danya Ruttenberg, Nurture the Wow: Finding Spirituality in the Frustration, Boredom, Tears, Poop, Desperation, Wonder, and Radical Amazement of Parenting (New York: Flatiron Books, 2016), 56–57.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Wings (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Tuesday Chemistry (detail), digital oil pastel. Izzy Spitz, Field Study 1 (detail), oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image. In the midst of color and movement we focus and are present to one point in a sacred sphere