Dvacátý osmý týden: Vše, co k sobě patří
Richard Rohr popisuje, jak funguje vyloučení. Není správné , když lidé a systémy promítají své zlo jinam:
Ego hledá viníka mimo sebe
Pokud naše ego stále vládne, najdeme si „jednorázového“ člověka nebo skupinu, na kterou budeme promítat své problémy. Lidé, kteří nedospěli alespoň k minimálnímu uvědomění si své vlastní stinné stránky, si vždy najdou někoho jiného, koho budou nenávidět, koho se budou bát a koho budou vylučovat. Nenávist drží skupinu pohromadě mnohem rychleji a snadněji než láska a inkluze, je mi líto. [1]
Náboženství je na tom bohužel stejně jako ego
Dějiny násilí a dějiny náboženství jsou bohužel téměř totožné. Když náboženství zůstává na nezralé úrovni, má tendenci vytvářet velmi násilné lidi, kteří se zařadí na stranu dobrých, hodných, čistých, spasených. Veškeré své zlo promítají někam jinam a tam na něj útočí. [2]
Je potřeba najít nějakou oběť
Něco je třeba obětovat. Musí být prolita krev. Někdo musí být obviněn, napaden, mučen, uvězněn nebo zabit. Obětní systémy vytvářejí náboženství a vlády vyloučení a násilí. Ježíš však učil a byl vzorem inkluzivity a odpuštění!
A co odpuštění?
Dokud se budeme snažit vypořádat se zlem jinak než odpuštěním, nikdy nepoznáme skutečný význam zla a hříchu. Budeme ho stále promítat, bát se ho a útočit na něj tam, místo abychom na něj „hleděli“ uvnitř sebe a plakali nad ním.
A co vidět Boha ve druhém člověku?
Čím déle se budeme dívat, tím více budeme vidět svou vlastní spoluvinu na hříchu druhých a profitovat z něj, i kdyby to mělo být uspokojení z pocitu, že jsme na vyšší morální úrovni. Odpuštění vyžaduje tři nová souběžná „vidění“: Musím vidět Boha v druhém, musím mít přístup k Bohu v sobě samém a musím zakoušet Boha novým způsobem, který je větší než „vymahač“. [3]
Autor Cole Arthur Riley, tvůrce knihy Black Liturgies, se zamýšlí nad tím, jakou daň si vybírá vyloučení:
Vyloučení poškozuje jak vyloučeného tak toho kdo ho vyloučil
Vyloučení funguje podle stejného pravidla vzájemnosti jako přijetí, neboť poškozuje jak vyloučeného, tak vylučujícího. Jste-li dostatečně vyloučený, naučíte se přijímání pouze z rukou vyloučeného někoho jiného. Učíte se sounáležitosti jako soutěži, nikoliv obnově. Je to také druh neklidu, protože energie, kterou vynakládáte na to, abyste druhým zakázali projít dveřmi společenství, se vyrovná pouze energii, kterou vynakládáte na to, abyste v něm zůstali. To je možná ještě nebezpečnější; nikdo nikdy nevnímá, že by vrátný sám potřeboval pozvání…..
Ježíš vytvářel sounáležitost
Zajímalo by mě, jestli se Bůh cítí od nás stejně odcizený jako my od [Boha]. Někdy mě až rozesměje, když si vzpomenu na příběhy, které popisují, jak se Kristus jen tak směle nechal pozvat k lidem domů na večeři. Obchází lidi a říká jim, aby všeho nechali a následovali ho. Rozmnožuje jídlo, ale nutí všechny, aby se posadili do skupinek a jedli ho. Uměl si vytvořit vlastní sounáležitost. A my? [4]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, CONSPIRE 2016 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2016), conference talk.
[2] Richard Rohr, A Spring within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 125.
[3] Adapted from Richard Rohr, Things Hidden: Scripture as Spirituality (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2008, 2022), 210, 211.
[4] Cole Arthur Riley, This Here Flesh: Spirituality, Liberation, and the Stories That Make Us (New York: Convergent Books, 2022), 74–75.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Field Study 2, oil pastel on canvas. Izzy Spitz, Everything at Once, digital oil pastel. Izzy Spitz, Wings, digital oil pastel. Used with permission. Click here to enlarge image.
Everything belongs: our messes and dreams, our hues of green and yellow, our curves and lines.