Dvacátý první týden: Deprese a duchovní uzdravení
Ženská teoložka a pastorka Dr. Monica Colemanová otevřeně píše o své zkušenosti s bipolární depresí:
bipolární deprese
Buď jsem se cítila smutná, nebo jsem necítila vůbec nic. Nedokázala jsem se cítit šťastná ani se těšit na věci, ze kterých jsem chtěla mít radost. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, co mě činí šťastnou. Necítit nic bylo lepší než cítit se smutná, ale nakonec jsem se cítila smutná. Ztrácela jsem schopnost fungovat. Musela jsem se od všeho citově odpoutat, jen abych pořád nebrečela, a stejně to někdy nefungovalo. Stálo mě veškerou energii, abych vstala, oblékla se, byla tam a neplakala celý den. Už měsíce a měsíce jsem se pořádně nevyspala. [1]
Společná služba pro druhé
Ve snaze o uzdravení se Dr. Colemanová připojila k církevní skupině pletení, která vytvářela předměty pro bezdomovce. Scházeli se každý měsíc a – poté, co léta bojovala s depresemi – začala Colemanová znovu zažívat Boží přítomnost ve společenství, které se věnovalo službě druhým.
Bůh byl prostě s naším společenstvím
Zjevení ke mně nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Bůh tam prostě byl. V šálku horkého čaje. V ženách, které se shromáždily. V našem smíchu. V pletení. Bůh byl v mých jednotných řadách stehů. Bůh byl i v upuštěném oku, které vytvořilo nedokonalost…. V pohybu příze skrze prsty a jehlice je něco svatého.
Terapeut, společenství, léky, přátelé
Uzemní vás to. Chrání vás před pádem do propastí kolem vás…. Bůh je v každé buňce, v každém člověku a v každé činnosti. Ať už o tom vím, nebo ne. Ať už to tak cítím, nebo ne. Bůh tvoří. Pomocí příze a jehlic, škytání, rozmotávání, došívání, rytmu a jednotlivých stehů Bůh tvoří něco nového. Něco krásného. Myslela jsem si, že mé modlitby a dobré úmysly při pletení pro muže bez domova jsou božskou činností. Pletla jsem Boha do čepice a šály. Ne, Bůh pletl mě. S terapeuty, léky, smysluplným studiem, malým církevním společenstvím, pastorem, který se staral, přáteli, kteří mi rozuměli, a pojmenováním mého stavu mě Bůh pletl. Bůh mě pletl dohromady. [2]
Coleman nám připomíná, že naše diagnózy nás nedefinují, ale jsou součástí naší celoživotní cesty objevování naší skutečné hodnoty v Bohu:
Naše diagnózy nás nedefinují, jsou jen součástí naší cesty
Nechci být redukována na své symptomy a diagnózu. Svázaná. Učím se, jaký je rozdíl mezi zajetím a odpočinkem, mezi nemocí a stavem. Není na mně nic špatného. Koneckonců jsem to jediné já, které jsem kdy poznala. Ale někdy potřebuji zpomalit, zkontrolovat, jestli jsem v pořádku; podívat se na emotivní hromádku příze v mém klíně, zrušit pár řad a zkusit to znovu. Potřebuji vědět, že věci, které upustím, věci, které nemůžu dělat tak, jak bych chtěla, těžké části mého života nejsou selháním. Jsou důkazem toho, že jsem člověk. [3]
Prameny:
[1] Monica A. Coleman, Bipolar Faith: A Black Woman’s Journey in Depression and Faith (Minneapolis, MN: Fortress Press, 2016), 281.
[2] Coleman, Bipolar Faith, 332–333. [3] Coleman, Bipolar Faith, 340.
Image credit: A path from one week to the next—CAC Staff Exercise in Grief and Lamentation credits from left to right: Jennifer Tompos, Jenna Keiper, Jenna Keiper. Used with permission. Click here to enlarge image.