Šestnáctý týden: Lamentace
Pro ugandského teologa Emmanuela Katongoleho a mírotvorce Chrise Rice je nářek hlubokým voláním k Bohu. Ozývá se v Bibli i v generacích všech, kdo trpí a ptají se: „Jak dlouho, Pane?“:
Jsme povoláni učit se úzkostnému volání nářku.
Martin Luther King mladší…
Nářek je výkřikem Martina Luthera Kinga mladšího [1929-1968] od kuchyňského stolu v Montgomery poté, co uslyšel další výhrůžku smrtí: „Pane, jsem tady dole a snažím se dělat to, co je správné….. Ale Pane, musím vyznat, že jsem teď slabý, ochabuju. Ztrácím odvahu. Teď se bojím…. Jsem na konci svých sil. Už mi nic nezbývá. Dospěl jsem do bodu, kdy tomu nedokážu čelit sám.“ „Ať se stane cokoli,“ řekl jsem. [1]
…cítil se jako dítě bez matky
Nebyl to izolovaný výkřik, ale spíše tradice, kterou se King naučil od generací afroamerických rodin, jež byly doslova rozervány otroctvím. Nářek mu byl předán v hudbě křesťanských spirituálů: „Někdy se cítím jako dítě bez matky … daleko od domova.“ King se cítil jako dítě bez matky.
…jako izraelité ve vyhnanství
Lament je výkřikem žalmistů Izraele ve vyhnanství, kteří se cítili Bohem opuštěni a žádali: „Kde jsi, Hospodine?“. Nebo žalmistů, kterým vadil pozoruhodně špatný Boží smysl pro načasování: „Proč ti to trvá tak dlouho?“ „Chudí jsou drceni. Zlí vítězí. Copak to nevidíš?“ Dvojčata žalmů jsou modlitby chvály a nářku a vždy kráčejí ruku v ruce, někdy zpívají, jindy pláčou.
…nářek je výkřik k Bohu
Pláč není zoufalství. Není to naříkání. Není to výkřik do prázdna. Nářek je výkřik směřující k Bohu. Je to křik těch, kdo vidí pravdu o hlubokých ranách světa a o ceně hledání pokoje. Je to modlitba těch, kteří jsou hluboce znepokojeni tím, jak se věci mají. Máme se učit vidět a cítit to, co vidí a cítí žalmisté, a spojit svou modlitbu s jejich modlitbou. Cesta smíření je založena na praxi nářku.
Prorok Jeremiáš
Prorok Jeremiáš píše o Ráchelině naříkajícím „hlasu v Rámě“, který může plakat jen nad utrpením světa:
V Rámě je slyšet hlas,
nářek a hořký pláč.
Ráchel pláče pro své děti;
odmítá se nechat utěšit pro své děti,
protože už nejsou. (Jeremiáš 31,15)
Rachel dovolí, aby jí pravda otřásla až do morku kostí.
Hlas z Rámy se odmítá utěšit. Jsou to hluboká slova ve světě plném snadných způsobů utěšování. Ráchelino volání odmítá oduševňovat, vysvětlovat, ignorovat nebo popírat hloubku a pravdu utrpení v tomto světě. Odmítá konejšivá slova a sentimenty typu „copak spolu nemůžeme všichni vycházet“. Její odmítnutí bere vážně roztržky a rány světa i hlubokou cenu hledání uzdravení. Je to protest proti světu, jaký je, a proti rozbití, které se zdá být tak nevyhnutelné. Rachel dovolí, aby jí pravda otřásla až do morku kostí. A za to si ji lidé pamatují.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version),mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] The Autobiography of Martin Luther King, Jr., ed. Clayborne Carson (New York: Warner Books, 1998), 77.
Emmanuel Katongole and Chris Rice, Reconciling All Things: A Christian Vision for Justice, Peace and Healing (Downers Grove, IL: IVP Books, 2008), 77–78, 79.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.