Čtyřicátý čtvrtý týden: Udržet si víru s našimi předky
Jakmile poznáme, že celý fyzický svět kolem nás, celé stvoření, je místem úkrytu i zjevení Boha, stane se tento svět domovem, bezpečným, okouzleným, nabízejícím milost každému, kdo se do něj zahloubá. -Richard Rohr, Univerzální Kristus
Patty Krawec, anishinaabská a ukrajinská spisovatelka a aktivistka, nás vyzývá, abychom za svého původního předka považovali samotnou zemi:
Co když je země bytostí sama o sobě?
Chci, abychom se zamysleli nad naším vztahem k zemi. . . . Abychom o sobě přemýšleli jako o součásti stvoření, a ne odděleně od něj. Co když je země bytostí sama o sobě? Tento koncept není tak cizí, jak by se mohlo zdát. A co když jsou země a vše, co z ní, na ní a v ní roste, samy o sobě vnímajícími bytostmi? . . .
Země je v mnoha ohledech můj předek
Když řeknu, že země je můj předek, je to vědecké tvrzení: Chci se znovu zamyslet nad tímto tvrzením doktora Keolu Foxe, antropologa a genomického výzkumníka z kmene Kānaka Maoli. Samotná země a její podmínky, jako je nadmořská výška a klima, ovlivňují náš genom stejně jako naši lidští předkové. Na ní se rodíme, na ní umíráme, z ní pocházíme a do ní se vracíme. Země a vody, oceány a řeky jsou naší součástí, příbuznými a předky ve velmi reálném smyslu. . . .
Zemi při lidské činnosti někdy nezbývá než volat o pomoc
Naše emoce mají fyzickou odezvu. Cítíme smutek a naše tělo reaguje pláčem. Na starověkém Blízkém východě bylo sucho často spojováno s truchlením jako fyzická reakce země na emocionální stav. Stejně jako se hebrejský truchlící postil a sypal si na hlavu a tělo prach, tak i země vyjadřuje svůj smutek postem a pokrýváním se prachem. „Lidská činnost způsobila zpustošení a zkázu,“ píše Mari Joerstadová. „Dalším důkazem lidské proradnosti je jejich nevšímavost k utrpení jiných tvorů. Zemi nezbývá nic jiného než volat přímo k JHWH.“ [1] . . .
Poušť se však bude radovat
Země truchlí, ale zároveň odpovídá radostí. Stejní proroci, kteří popisují zemi, jež se postí a pokrývá se prachem v reakci na lidská příkoří a škody, popisují také krásné scény radosti a jásotu po návratu lidí. „Poušť a vyprahlá země se budou radovat, poušť se bude radovat a kvést,“ říká prorok Izajáš [Iz 35,1].
Krawec svým čtenářům vypráví o starobylém proroctví Anishinaabů, které předpokládalo volbu mezi dvěma cestami budoucnosti: jednou spálenou a neúrodnou, druhou zelenou a úrodnou:
Držme se znalosti našich předků, rozhodněme se jak žít
Vzpomeňte si na dvě cesty sedmého ohně – jednu vyprahlou a zčernalou a druhou zelenou a svěží. To, jak se nyní připravíme, rozhodne o tom, co přijde příště: buď léčivý oheň, který přinese divoké jahody a svěží cesty, nebo ohořelá krajina, která nám podrazí nohy. Pro domorodé obyvatele to znamená držet se znalostí našich předků. Pro lidi světlé pleti to znamená správně se rozhodnout, jak žít.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Mari Joerstad, The Hebrew Bible and Environmental Ethics: Humans, Nonhumans, and the Living Landscape (New York: Cambridge University Press, 2019, 2021), 143. Emphasis added by Krawec.
Patty Krawec, Becoming Kin: An Indigenous Call to Unforgetting the Past and Reimagining Our Future (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2022), 126, 136–137, 138, 142.
Image credit: Jeremy Bezanger, Mortuary Temple of Hatshepsut (detail), Egypt, photograph, Unsplash. Jon Tyson, Untitled (detail), 2018, photograph, Unsplash. Rasam, Takht-e-Jamshid (Persepolis) (detail), 2020, Iran, photograph, Unsplash. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
Image inspiration: Human ancestors leave legacies in physical and cultural bones, while stones carry meaning and memory. How will you listen to the wisdom of your ancestors?