Čtyřicátý týden: Františkánská mystika
Františka z Assisi vedly jeho zkušenosti s Bohem k solidaritě s trpícími, ať už s malomocnými, lidmi v chudobě nebo se samotným ukřižovaným Kristem. Františkánský kněz a autor Murray Bodo píše:
František poslechl sen a svoji intuici
František prožil v mládí hluboké obrácení. . . . Když byl na cestě do boje v papežské armádě, [bylo mu] ve snu řečeno, aby opustil své spolubojovníky a vrátil se do Assisi, kde mu bude ukázáno, co má dělat. Poslechl sen a vrátil se domů zmatený a sklíčený. Jednoho dne potkal na cestě malomocného. Něco ho přimělo sesednout z koně a nejenže dát malomocnému do ruky mince, ale také ho obejmout. Přitom ho naplnila nepopsatelná sladkost. . . . V tu chvíli věděl, že objal Ježíše Krista. Tehdy věděl, co má ve svém životě dělat: objímat Ježíše v chudých a zavržených, v těch, kteří ho předtím odpuzovali.
František v sobě nalezl odvahu poslechnout Kristův hlas
Krátce nato, když se modlil před krucifixem v chátrající kapli San Damiano za hradbami Assisi, uslyšel z krucifixu hlas: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, chátrá.“ František na chvíli váhal a znovu uslyšel: „Jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, chátrá.“ František okamžitě zareagoval, vyžebral kameny a vlastníma rukama tuto malou kapli obnovil. Jak se měl později dozvědět, byla to samotná katolická církev, kterou měl obnovit. Jak to měl udělat, se dozvěděl, když se jednoho dne účastnil mše.
A dál naslouchal Písmu aby věděl co má dělat
V evangeliu se dozvěděl, že praví Kristovi učedníci si nemají brát zlato, stříbro ani měď za opasek, nemají mít vak na cestu, dvě tuniky, sandály ani hůl (Mt 10,9-10). Byl naplněn radostí a řekl: „To je to, co chci, to je to, po čem toužím celým svým srdcem.“ A tak se stal učedníkem. Zřekl se svého dědictví, rozdal všechen svůj majetek a začal život potulného kazatele, který přebýval mezi malomocnými. Další ho následovali a začal františkánský způsob života.
Zamiloval si Krista
Při tom všem to byl Ježíš, v jehož stopách kráčel. Byl to Ježíš, který byl jeho vším. Zamiloval si Krista důvěrným, téměř ohromujícím způsobem. . . .
Chtěl být jako kristus a tak od Serafa obdržel na svém těle stigmata – Kristovy rány
Dva roky před smrtí se [Františkovi] dostalo jedné z nejneobyčejnějších mystických zkušeností. Modlil se na jedné toskánské hoře v rámci přípravy na svátek svatého archanděla Michaela, když se náhle dostal do extáze a spatřil nad sebou šestikřídlého ohnivého anděla Serafa. Čtyři křídla měl roztažená a dvě zakrývala tělo ukřižovaného Krista. Františkova reakce na tento obraz byla tak intenzivní, že když se probudil, nosil ve svém těle svatá stigmata, rány ukřižovaného Krista na nohou, rukou a boku. Ty mu zůstaly po celý zbytek života jako viditelné znamení hlubokého mystického života svatého Františka.