Třicátý šestý týden: Hledání grálu
Silný duchovní zážitek nás vyzývá, abychom podobně jako Parsifal při hledání grálu našli způsob, jak zvládnout paradox života v každodenním světě a zároveň vědět, že existuje něco, co ho přesahuje. Richard vysvětluje:
Nalezení grálu je spojeno s bolestí nad světem
Po skončení zážitku s grálem se Parsifal ocitne zpět v lese, zpět ve světě, který zná. Bůh se ho dotkl takovým způsobem, že od této chvíle pro něj bude dělat jen Bůh. Zažil Absolutno a relativní ho už nikdy zcela neuspokojí. Bolestně touží po Bohu a bolest se nyní stává hledáním.
Nalezený grál vidíme jen my osobně, druzí jej nevidí
Po vlastní zkušenosti s Grálem se náš život vyznačuje určitou mírou věčné nespokojenosti. Nic neodpovídá našim měřítkům: ani církev, ani my sami, ani naše země. Je tu radikální, bolestná touha: Obyčejný život už nikdy nebude dost dobrý, ale není ani bezvýznamný.
Po zkušenosti s Grálem se obyčejný život navždy stává neobyčejným. Bůh je ve všem dokonale skrytý i dokonale zjevený. Jakmile se papírový pohár stane grálem, i když všem ostatním připadá jako papírový, víme, že je to také zlatý pohár. To, co nás frustruje, je, že to nemůžeme nikomu říct. Všichni si myslí, že je to jen papír!
Nalezený grál nás postaví tak trochu mimo fyzický svět
Vrcholný zážitek může být zneklidňující. Někdy za něj dokonce můžeme být nevděční. Už se nám to nehodí. Zbytek života žijeme nakloněni a bloudíme jako Parsifal. Můžeme se cítit trochu mimo střed. Nedokážeme se nadchnout pro věci, pro které se většina lidí nadchne. Prostě už nevěříme, že jsou důležité.
Uvnitř duše nám vadí nedokonalost světa i nás samotných
Život není o tom být dokonalý. Jde o to zapojit se do tohoto velkého zápasu. Dostaneme ránu do kyčle jako Jákob (Genesis 32,26) a po zbytek života kulháme, ale o ránu se nestaráme. Jsme naprosto zmatení, ale nejsme zmateni svým zmatkem. Se svým zmatkem teď můžeme žít, protože za tím vším víme.
Vidíme už jen paradox života
Zní to jako dvojsmysl? Když se člověk dostane do jazyka Grálu, je to všechno paradox. Každý nás chce vtáhnout zpět do prvního jazyka logiky, práva a budování věže ega. Ale s tím se nikam nedostaneme. Z věže ega jsme seskočili. Jakmile Parsifal spatří grál – i když se vrátí do světa -, je od té doby radikálně jiný.
Naše pravé já – první setkání s grálem- se dál plahočí světem ale naše každodenní hledání Boha je už skutečné. Bůh je už skutečný.
Jakmile jednou zažijeme Grál – svou duši, své Pravé Já, Boha v nás -, stále ještě nedosáhneme svého. Zrazujeme druhé i sami sebe. Nedokážeme žít svou vlastní pravdu. Jednáme v rozporu se svými hodnotami a přesvědčením. Jsme pokrytečtí, líní, chlípní a všichno ostatní. Jsme však také uvězněni v pravdě. Jak říká Jeremiáš, hoří v nás (20,9). Víme, že je to pravda, i když podle ní nikdy nedokážeme žít. Odtud by jediným hříchem bylo popírat, že je to pravda. Snaha žít podle ní je zbytek cesty za Grálem.
Nyní je hledání skutečné, protože Grál je skutečný. Bůh je skutečný.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Quest for the Grail (New York: Crossroad Publishing, 1994), 114–115, 116.
Image credit: Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 1, 2 & 3 (details), 2022, photographs, Spain, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images by Katrina Lillian Sorrentino appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Entelechy: the seeded, coded essence that contains both patterns and possibilities for your life. Ever since I left my Christian marriage, I wanted to do the Camino, a pilgrimage that people from all over the world make to St. James’ tomb in Santiago de Compostela, Spain. In May, I walked it as a ritual in order to shed a previous version of Self and embody a truer one. I walked a total of 333 miles in order to capture entelechy through the photograph. This series is a relic of a ritual that carried me further into being. —Katrina Lillian Sorrentino