Dvacátý sedmý týden: Lidstvo je společenství
Botanička Robin Wall Kimmererová se s vámi podělí o vhled do Děkovné řeči [1], výzvy konfederace Haudenosaunee k uctění společné povahy veškerého života na zemi:
Povinnost žit v rovnováze a harmonii
Dnes jsme se shromáždili a při pohledu na tváře kolem nás vidíme, že cykly života pokračují. Byla nám dána povinnost žít v rovnováze a harmonii mezi sebou a se vším živým. Proto nyní spojme své mysli v jeden celek, když se navzájem pozdravíme a poděkujeme si jako Lidé. Nyní jsou naše mysli jedno. . . .
Děkovat Matce Zemi
Děkujeme naší Matce Zemi, neboť nám dává vše, co potřebujeme k životu. Podepírá naše nohy, když po ní kráčíme. Dělá nám radost, že se o nás stále stará, stejně jako tomu bylo od počátku věků. Naší Matce posíláme poděkování, lásku a úctu. Naše mysli jsou nyní zajedno. . . .
Děkovat Stvořiteli neboli Velkému Duchu
Nyní obracíme své myšlenky ke Stvořiteli neboli Velkému Duchu a posíláme pozdravy a poděkování za všechny dary Stvoření. Vše, co potřebujeme k dobrému životu, je zde, na Matce Zemi. Za všechnu lásku, která je stále kolem nás, spojujeme své mysli v jeden celek a posíláme Stvořiteli svá nejvybranější slova pozdravů a díků. Nyní jsou naše mysli jedno. [2]
Kimmerer se zamýšlí nad vizí propojenosti, kterou potvrzuje děkovná řeč:
Dokážeme se shodnout na vděčnosti?
Jaké by to bylo být vychováván k vděčnosti, promlouvat ke světu přírody jako člen demokracie druhů, vznášet slib vzájemné závislosti? Nevyžaduje se žádné prohlášení o politické loajalitě, jen odpověď na opakovanou otázku: „Dokážeme se shodnout na tom, že budeme vděční za vše, co je nám dáno?“ V proslovu ke Dni díkůvzdání slyším úctu ke všem našim nelidským příbuzným, ne k jednomu politickému subjektu, ale ke všemu živému. Co se stane s nacionalismem, s politickými hranicemi, když věrnost spočívá ve větru a vodě, které neznají hranice, které nelze koupit ani prodat? . . .
Na kultuře vděčnosti?
Ta slova jsou jednoduchá, ale v umění jejich spojení se stávají prohlášením o suverenitě, politickou strukturou, zákonem o povinnostech, vzdělávacím modelem, rodokmenem a vědeckým soupisem ekosystémových služeb. Je to mocný politický dokument, společenská smlouva, způsob bytí – to vše v jednom celku. Především je to však krédo kultury vděčnosti.
Na kultuře vzájemného vztahu?
Kultura vděčnosti musí být také kulturou vzájemnosti. Každý člověk, ať už člověk nebo ne, je s každým dalším člověkem spojen ve vzájemném vztahu. Stejně jako mají všechny bytosti povinnost vůči mně, mám já povinnost vůči nim. Pokud zvíře obětuje svůj život, aby mě nakrmilo, já jsem zase povinen podporovat jeho život. Jestliže mi potok daruje čistou vodu, jsem povinen mu dar oplatit v naturáliích. Nedílnou součástí vzdělání člověka je znát tyto povinnosti a vědět, jak je plnit. [3]
Prameny:
[1] The actual wording of the Thanksgiving Address varies with the speaker. This text is the widely publicized version of John Stokes and Kanawahientun, 1993. It may be read in full here.
[2] Robin Wall Kimmerer, Braiding Sweetgrass: Indigenous Wisdom, Scientific Knowledge, and the Teachings of Plants (Minneapolis, MN: Milkweed Editions, 2013), 107, 108, 115.
[3] Kimmerer, Braiding Sweetgrass, 112, 115.
Image credit: Perry Riddle, Lunch Hour in the Sun (detail), 1976, photograph, Illinois, public domain. Dick Rowan, California – Southern California Big Sur Coastal Area (detail), 1972, photograph, California. Flip Schulke, Inexpensive Retirement Hotels (detail), 1973, photograph, Florida, public domain. Jenna Keiper, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Humanity – we find ways to connect with each other across location, age, and space.