str.223, kapitola Víc než jen teologie: Dvě cvičení
Zkušenost na úrovni vědomí
Pokud vás vědomí Tajemství Krista nepřepojí na fyzické, neurologické a buněčné úrovni – pokud je skutečně neuvidíte a neprožijete novým způsobem – zůstane jen další teorií nebo ideologií. Prostě jste přečetli další knihu….. Mně trvalo většinu mých pětasedmdesáti let, než jsem začal křesťanskou víru vnímat a prožívat na této zkušenostní úrovni vědomí.
Návod ke cvičení
Provádět cvičení, to je dívat se ze sebe, ze svého nitra, kdežto analyzovat, to je dívat se na sebe jako na nějaký předmět pozorování. Prostřednictvím analýzy se sice můžete něco intelektuálně naučit, ale zároveň tím můžete zablokovat svou hlubší vnitřní zkušenost. Dokud nepoznáte, jaké to je cítit své vlastní proudění, vlastně ani nebudete vědět, že něco takového existuje. A musíte se také naučit, jak vypadá odpor. Nabývá podoby viny, hněvu, strachu, uhýbavosti, projekce, popírání, potřeby předstírat? Potřebujete rozpoznat vychytralé způsoby, které v každodenní realitě osobně zatlačujete do pozadí, jinak tyto způsoby ovládnou váš život.
Najít formu modlitby
Je nezbytné najít nějakou formu modlitby, která bude skutečně pronikat do našeho nevědomí. Nejčastěji se bude jednat o nějakou podobu soustředěné modlitby – modlitby usebrání -, o meditaci za chůze, o vnitřní cvičení pomáhající nám pustit to špatné z hlavy, o práci se stínem nebo o delší dobu ticha, již si člověk záměrně uloží. Ať už se rozhodnete pro cokoli, spíše než jako učení to na vás bude působit jako odnaučování a budete mít dojem, že se spíše čehosi vzdáváte, místo abyste něčeho dosahovali. Pravděpodobně právě proto se mnohým lidem nechce s kontemplací vůbec začít. Spíše v kontemplaci něco odkládáme, opouštíme – pouštíme z hlavy – než získáváme, což nám v našem přirozeně „kapitalistickém“ myšlení nejde na rozum!
Epištolské osobní rady
Jedno obzvlášť dobré cvičení jsem objevil v Epištole osobní rady, méně známém klasickém díle. Toto cvičení mám rád zvláště proto, že je tak jednoduché a že má na mne takový účinek, třeba i uprostřed noci, když se vzbudím, a v té „hodině vlka“, v době mezi třetí a šestou, kdy je naše duše nejméně chráněná, se mi nedaří usnout. (Jiní tomu říkají prostě „nespavost“.) Vlastní autorův text jsem pro náš praktický účel stručně shrnul:
Cvičení „Že prostě jste“:
Berte Boha tak, jak je.
1)Přijměte jeho dobrotivost, jako byste v nemoci přijali prostý, měkký obklad. Uchopte Boha a přiložte ho na své nezdravé já, na sebe jací jste.
Přestaňte sebe nebo Boha rozebírat.
2) uvědomte si, jak vaše mysl a vůle hrají své hry: Přestaňte sebe nebo Boha rozebírat. Obejdete se bez plýtvání spousty energie na rozhodování o tom, jestli je něco dobré nebo špatné, dané milostí nebo náturou, božské nebo lidské.
Odevzdejte své holé, nahé bytí radostnému bytí Boha,
3) nebojte se: Odevzdejte své holé, nahé bytí radostnému bytí Boha, neboť vy dva jste jedno v milosti, jakkoli vás odděluje přirozenost.
Prostě jen jste
4) Nezaměřujte se na to, jaký nebo jaká jste, ale jen na to Že prostě jste! Jak beznadějně hloupý by člověk musel být, kdyby si neuměl uvědomit, že prostě je.
Vnitřní klid
Držte měkký hřejivý obklad těchto láskyplných slov na svém tělesném já, nechte stranou mysl, ba i pohnutky srdce, a zapomeňte na jakékoli rozebírání toho, jací jste nebo nejste. Vaše vlastní tělo – v jeho holém bytí, bez jakéhokoli „konání“ – se stává místem zjevení a vnitřního klidu.