Otec Richard Rohr OFM nám připomíná, kdo skutečně jsme:
Základním úkolem náboženství je pomáhat nám rozpoznat a obnovit v nás i ve všem ostatním Boží obraz. Ať už tomu říkáme jakkoliv, tento „obraz Boží“ je absolutní a neměnný. Nemůžeme udělat nic pro to, abychom jej vylepšili nebo zamlžili. Nemůžeme ani rozhodovat o tom kdo jej má nebo nemá. Je to absolutní a úplný dar, který je dán stejně všem. [1]
Jsou to často právě mystikové, kteří pochopili, že „Naše nejhlubší já je Bůh„, abychom tak říkajíc parafrázovali svatou Kateřinu Janovskou (1447–1510). [2]
V následujících pasážích nám kontemplativní spisovatelka Ursula Kingová představuje tři mystiky, kteří považovali obraz Boží v nás za zásadnější pro lidskou duši než hřích.
Teolog čtvrtého století a mystik Řehoř z Nyssy (cca 335–394) zastával toto:
V každé lidské duši existuje božský prvek, jakési vnitřní oko schopné zahlédnout něco z Boha, protože v nás existuje hluboký vztah a spřízněnost mezi lidskou a božskou přirozeností. [3]
Sředověká mystička Mechtilda z Magdeburgu (cca 1212–1282) toužila po původní intimitě duše s Bohem:
Mechtildovo dílo je motivováno hlubokou touhou, aby se naše duše vrátila ke svému původnímu životu o to v Bohu. Její pravou přirozeností totiž je žít v zářivém světle Boha, stejně jako je v ptačí přirozenosti létat ve vzduchu a rybí přirozeností plavat ve vodě. Ona vnitřní přirozenost vychází z božského srdce, kam se potřebuje vrátit. Před tím však si uvědomuje svou úplnou nahotu před Bohem i v Bohu: „Pane, nyní jsem jsem nahá duše!“ Přesto se její intenzivní láska vylévá ve chvále Boha:
Ó Bože! tolik velkorysý k vylití darů!
Tak plynoucí ve Tvé Lásce!
Tak planoucí ve Tvé touze!
Tak horlivý ve společenství!
Ó Ty, který neprodléváš v mém srdci
Bez tebe už bych nemohla žít! [4]
Na počátku sedmnáctého století se František de Sales (1567–1622) stal ženevským biskupem ve Švýcarsku. V době hlubokého náboženského rozdělení v Evropě byl známý svou vírou v „původní dobrotu“. Ursula Kingová pokračuje:
Zatímco mnoho dalších duchovních spisovatelů ve Francii sedmnáctého století zastávalo pesimistický pohled na lidskou bytost a zdůrazňovali hřích a odříkání Francis de Sales věřil v přirozenou dobrotu lidské přirozenosti. Lidské bytosti mají přirozený sklon milovat Boha, díky sounáležitosti mezi božskou dobrotou a lidskou duší, která v sobě nese božský obraz nebo jiskru lásky. Bůh nás posiluje svojí dobrotou, protože nás chce n propojit se sebou ( „Jako bychom byli malými balonky na provázku, kterým nás může přitahovat k sobě a to proto, že k nám cítí velký soucit.“) František de Sales nemluví o hlubině duše jako jiní mystikové v Porýní, ale mluví o nejvyšším vrcholu naší duše, kde duše končí a kde začíná Bůh začíná. Je to místo, kterého lze dosáhnout pouze vše proměňující láskou. [5]
[1] Upraveno od Richarda Rohra, Univerzální Kristus: (2019), 59, 60–61.
[2] Kateřina Janovská, Životopis, kapitola 15. Její text je „In Dio è il mio essere, il mio Me.“
[3] Ursula Kingová, Christian Mystics: Jejich životy a dědictví v průběhu věků ( 2001), 48.
[4] Král, 93 let, citující Mechthildu z Magdeburku, Tekoucí světlo Božstva, 1.17.
Ó Bože! Jak velkoryse vyléváš své dary!
Připlouvají na bárce tvé lásky!
Objevují se v plamenech tvé touhy!
Jsi horlivý pro vše živé!
Ó Ty, který hledáš i mou nahou duši!
Bez tebe už bych nemohla žít! [volný překlad Luboš Kolafa]
[5] Král, 162–163, citující Františka Saleského, Pojednání o lásce k Bůh, 1.18.
Obrázek: Klidná obloha k nám mluví o harmonii, celistvosti a zve í k odpočinku. Dobrota a krása božského stvoření nás zve k rozjímání o dobrotě a kráse v nás. Obrázek je od Barbary Holmesové, Bez názvu (detail), 2021, fotografie, Spojené státy americké.