Dopis nemocným
Jana Pachnerová pastorační pracovnice Plzeň:
Milá sestro, milý bratře, drazí nemocní,
často vás vídám při různých příležitostech a na různých místech. Za někým jezdím k němu domů, jiné navštěvuji v domově důchodců, jiné vídám na mši svaté. Máte různé potíže, špatně chodíte, vidíte, slyšíte, někomu je přes 90 let a jinému sotva čtyřicet. Mluvíte o léčení těla, množství léků, které pojídáte, nocích, kdy pro bolesti nespíte, dnech i nocích strávených na lůžku, dlouhých hodinách čekání na vyšetření, o čase, kdy má lék zabrat, ale on působí další potíže. Jste unaveni nemocí, cítíte se opuštění, zoufalí, vyprahlí. Zapnete televizi, abyste se odreagovali, a ono jen další trápení, umírání, nasazení lékařů a sester pro nemocné bojující s covidovou nákazou. Máte pocit zbytečnosti tady na světě, anebo otázku na rtech: „Proč zrovna já? Čím jsem si zasloužil (a) tohle trápení?“ A já neznám na tuto otázku odpověď. Ale slyším váš nářek a soucítím s vámi.
Ještě před covidovou pandemií jsem se s vámi vídala v domově důchodců na Borech. Mnohé z vás vzpomínaly na své dětství a roztodivné dětské kousky, co jste vyváděly. Také na vnoučátka a jejich rodiče. Byli jste vděční za bonbón Hašlerka a zazpívali jsme si zvesela „lidovky“ při klavíru. Některým z vás jsem nosila na pokoj svaté přijímání a s některými jsme se viděli při mši svaté, kterou tam jedenkrát za měsíc sloužil P. Barhoň. S ním přijela i paní Srbová a také s vámi povídala a zpívala. Povídali jsme o všem možném, hlavně ne o nemocech!
K jedné paní chodím pomáhat pravidelně do bytu, nakupuji, uklízím, myji nádobí, žehlím, chodím na nákup a pro léky do lékárny, doprovázím ji k lékaři i jinam. Také si povídáme o všem možném a sledujeme mši svatou na televizi Noe i další přenosy. Svěřuje mi své starosti i radosti. Mnohdy nevím, co mám odpovědět, a tak raději mlčím. Také jí nosím svaté přijímání.
Další paní má sice velkou rodinu, ale málo ji navštěvují. Když přijdeme s manželem k ní domů, je ráda a povídá, co zrovna prožívá. Také si občas zazpíváme a snažíme se mít dobrou náladu. I jí nosím svaté přijímání.
A ta, co o ní píši naposled, je také sama doma. Nosím jí svaté přijímání a trochu pouklízím byt. Je za to ráda.
Vlastně nedělám nic zvláštního. Popovídám, vyslechnu příběhy, povzbudím, pouklidím. Někdo potřebuje cítit blízkost druhého a chce držet za ruku nebo pohladit. Jiný chce obejmout. Někdo naopak stojí opodál a drží si odstup. Každý člověk je jiný. Nechci pečovat jen o tělo nemocného, ale také o jeho duši. Mluvíme často o Bohu, někdo ale nechce, tak se bavíme o jiných věcech.
Také mne často tyhle návštěvy nemocných přivádějí k přemýšlení. I když nerozumím všemu, co se v jejich životech odehrálo a odehrává, věřím, že to mělo a má smysl. A že jednou budou vědět, proč se to nebo ono v jejich životě stalo.
Drazí nemocní, jsem ráda, že mi ukazujete, jak jste trpěliví, jak málo stačí ke štěstí. Kolik moudrosti mají vaše vyprávění. Kolik je ve vás lásky, kterou rádi druhému dáváte. S jakým úsilím připravujete malé pohoštění nebo dáváte na oplátku bonbón Bonpari. A jak umíte zpívat nebo recitovat básničky!
Papež František říká:“ Byl jsi milován, když ses narodil, a budeš milován po smrti. Co je mezi tím, je na každém z nás.“