Z kázání svatého Petra Chryzologa, biskupa
(Sermo 43: PL 52,320.322)
Modlitba klepe na dveře, půst vyprošuje, milosrdenství dostává
Bratři, jsou tři věci, na nichž stojí víra, spočívá zbožnost a trvá ctnost: modlitba, půst a milosrdenství. Kvůli čemu modlitba klepe, to půst vyprošuje a milosrdenství dostává. Modlitba, milosrdenství a půst, to je trojice tvořící jednotu a dávající si navzájem život.
Neboť duší modlitby je odříkání a životem odříkání je slitovnost. Nikdo ať je neodtrhuje, nemohou být odděleny. Kdo má jen jedno z nich a nemá zároveň i ostatní, nemá vlastně nic. Takže ten, kdo se modlí, ať se i postí. Kdo se postí, ať se i slitovává. A ať slyší prosebníka, kdo sám chce být vyslyšen. Boží sluch si otevírá, kdo vlastní sluch nezavírá tomu, který ho prosí.
Kdo se postí, měl by vědět, co všechno to vlastně znamená: že má mít soucit s hladovým, když chce, aby Bůh cítil s jeho vlastním hladem. Že se sám má slitovávat, kdo doufá ve slitování.1 Kdo hledá spravedlnost, že ji sám má činit. Kdo chce, aby mu bylo dáno, že sám má dávat. Je špatný prosebník, kdo jinému odpírá, oč sám pro sebe žádá.
Člověče, tvé milosrdenství by se mělo řídit následujícím pravidlem: Jakým způsobem, nakolik a jak rychle chceš ty sám dosáhnout milosrdenství, tak rychle, tolik a takovým způsobem se ty slitovávej nad druhými.
Nuže tedy, modlitba, milosrdenství a půst ať jsou naší jedinou záštitou u Boha, naší jedinou obhajobou i naší jedinou modlitbou v trojí podobě.
A tak co jsme nedbalostí ztratili, získávejme zpět postem a odříkáním. Obětujme v odříkání svou duši, neboť není nic lepšího, co bychom mohli Bohu nabídnout, jak dosvědčuje i Prorok, když říká: Obětí Bohu je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem Bůh nepohrdne.2
Obětuj svou duši Bohu, člověče, a nabídni mu oběť postu a odříkání; ať je to oběť čistá, oběť svatá, oběť živá, která by zároveň zůstala tobě i byla dána Bohu. Kdo by toto Bohu nedal, nebude ospravedlněn, protože ten, kdo chce dát samého sebe, má vždycky co nabídnout.
Aby však tato osobní oběť byla přijata, musí být spojena s milosrdenstvím: půst nevydá plody, není-li zavlažován milosrdenstvím, trpí suchem, jestliže milosrdenství vysychá. Co je déšť pro půdu, to je milosrdenství pro půst. Ten, kdo se postí, by marně zušlechťoval srdce, očišťoval tělo, vykořeňoval chyby, zaséval ctnosti; jestliže by nepřidal proudy milosrdenství, nesklidí žádnou úrodu.
Člověče, když se postíš, věz, že jestliže se postí tvé milosrdenství, trpí újmou celé tvé pole; a co ve svém milosrdenství rozdáš, mnohonásobně se vrátí do tvé sýpky. Hleď tedy, abys neztrácel tím, že schraňuješ, ale shromažďuj si tím, že rozdáváš. Věz, že když dáváš chudákovi, dáváš sobě. Protože co nenecháš druhému, to nebudeš mít.
1 Srov. Mt 5,7; 18,23-25; Lk 6,36. 2 Srov. Žl 51 (50),19.
Kniha Tobiáš – Tob 12,8. 9
8Dobrá je modlitba s pôstom a milosrdenstvo so spravodlivosťou. Lepšie je mať málo, ale spravodlivo, ako veľa, a zločinne. Lepšie je konať skutky milosrdenstva ako kopiť zlaté poklady. 9Milosrdenstvo vyslobodzuje zo smrti a očisťuje od každého hriechu. Tí, čo preukazujú milosrdenstvo, budú sa tešiť z dlhého života.
Příklad Ze „Života svaté Františky Římské“
(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)
Trpělivost a láska svaté Františky
Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.
Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.
Pro blaho bližních
Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.
Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.
V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.
Hledala kde by mohla projevit milosrdenství
Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.
Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.