FRANTIŠEK REICHEL OFS (1938-2020) – Opravdový sekulární františkán (Obnovitel a služebník řádu po roce 1989, obnovitel mnoha poutí)
Lubomír Mlčoch: Františka jsem poznal na lidické poutí, ještě před vstupem do SFŘ. Poté jsme se párkrát viděli na setkáních a duchovních cvičeních s Otcem Aloisem. František byl pověřen vedením Poutního výboru ke svatořešení Anežky České, a mne –jako „nedochůdče“ ale ekonoma- do výboru nechal připsat. První akce byla právě ekonomická, bylo třeba požádat o výjimku z devizového zákona, aby poutnici nemuseli žádat o t.zv. devizový příslib. Takže jsme začínali u náměstka ministra financí. Po příznivém vyslyšení od „vrchnosti“ už šlo o drobnou práci, vybírání malých částek na dva noclehy v nejrůznějších ale „tvrdých“ měnách od poutníků. Hlavní kasu držel bratr Toník Landkammer, můj formátor a nyní „šéf“ . Šlo o Anežku – a tak peníze měli pod palcem františkáni! Když svatořečení Anežky přineslo své plody, vídali jsme se „u Anežky“ na Spořilově. V poslední době mi bylo dopřáno s Františkem cestovat- k bratrům na Slovensko a „k našim“ do Hradce Králové, na Lesní stezku. Zůstávají mi vděčné vzpomínky. Se mnou vzpomínají bratři, kteří Františka znali dříve.Vzpomíná se i v médiích. Dík za vše.
Pro nás františkánské terciáře byl František především ministr- služebník v původním slova smyslu: opakovaně jako náš Národní ministr, jeho zástupce, a současně jako řadový člen našeho MBS u sv.Anežky. Jeho organizátorské a manažerské schopnosti nám všem budou velice scházet, „ministrování“ mu šlo tak nějak samo, v klidu, v souladu s naším pozdravením „pokoj a dobro“. V té vůdčí roli nás reprezentoval i vůči Mezinárodní radě v Římě a v zahraničí vůbec. Naše „zahraniční ministryně“, sestra Markéta K. dostává další a další kondolence od členů Mezinárodní rady SFŘ a delegátů různých zemí; zejména ti, kdo Františka znali osobně, velice želí jeho odchodu na věčnost. Přes veškeré uznání Františkovy osobnosti ze zahraničí, těžiště jeho snažení bylo doma, ve vlasti. František byl svou duší především poutník, a znovunalezení duchovního významu pěšího putování pro naši spiritualitu bychom si měli zapamatovat. Tak na Františka vzpomíná i Jan Kasal, bratr z lidovecké politiky a pozdější dlouholetý poslanec a místopředseda Sněmovny. Byl to František, kdo se souhlasem kardinála Tomáška inicioval každoroční poutě z Levého Hradce na Velehrad, už v 80.letech, a těchto poutí se sám aktivně účastnil až dosud, po své osmdesátce. S pomocí trekových holí dokázal ujít víkendové etapy i více než 20 km. Za ta pomalu už čtyři desetiletí se trasy jednotlivých etap vícekrát měnily, a díky tomu měl František prošlapanou naši vlast jako asi nikdo jiný; na cestách z Čech na Moravu znal každou zákrutu, zastavení, stromy u cesty. Jeho odkazem je láska ke krajině a duchovní čtení našich dávných dějin od nejstarších svatyní ještě Přemyslovských Čech po nejznámější poutní místa Velké Moravy. Patřil k prvním poutníkům z Prahy do Lidic, už od konce let 60., stejně jako poutí pro seniory z Bílé Hory do Hájku, františkánského kláštera a Lorety. Tady služebník ministr zařizoval všechno, dojednával kněze a liturgii, dělal šoféra-taxikáře pro méně zdatné, osobně vydával porce dobrého guláše. Otec Jan Maria Vianey OFM, kázal v Hájku i na poslední seniorské pouti, a na Františka dnes vzpomíná i ve věcech duchovně podstatných. Švagr P.Hošek vážně onemocněl, a rodina jeho sestry si nemocného kněze vzala domů: František po tu dobu „domácího hospice“ nechal všech církevních aktivit, služba nemocnému měla přednost. A když vykonal co vykonat měl, vrátil se znovu do služby řádu a církvi.
V samotné Praze se staral o udržení dávné tradice Mariánských poutí hlavním městem. Poutě však organizoval i profesionálně, později se svým synem v „Agentuře 97“, a to jak doma, tak na místa nám věřícím drahá v zahraničí. Byl nejen neuvěřitelně zdatným a vytrvalým pěším poutníkem, ale současně i profesionálně perfektním řidičem, opět často v roli služebné, pro nás neřidiče. Tak naplňoval Ježíšovo: kdo je v čele, ať je služebníkem všech. Díky svému povolání jezdil služebně po celé zemi, od Aše až po Prešov, všude, kde byly veterinární stanice. V ústavu pro veterinární léčiva měl na starosti oddělení výzkumu a klinických zkoušek nových preparátů, a ty se vyhodnocovaly po celé zemi. Měl naježděno půldruhého milionu kilometrů bez nehody, jezdil bezpečně, a s krátkou přestávkou na oběd nás dokázal dovést z návštěvy u slovenských bratří, řídil celé hodiny. A po dojezdu na místo patřilo k jeho „řeholi“ ujít aspoń několik kilometrů pěšmo- aby nevyšel ze cviku.
František byl přitom vědecký typ, oddaný výzkumu i jeho aplikaci. Kromě veterinární mediciny měl i ekonomické vzdělání, získal hodnost kandidáta věd, jeho alma mater ho zvala i jako přednášejícího hosta. Znalost odborné latiny jako věřící rozšířil i na latinu liturgickou. Studoval také na Katolické teologické fakultě UK, kde obhájil diplomovou práci v oboru církevních dějin: zaměřil se na Třetí řád sv.Františka v našich zemích. Z této práce čerpáme v našich medailoncích k výročí 800 let Řehole. Touha po vzdělávání je Františkovým odkazem.
Františkův život se naplnil pro nás všechny nečekaně, a viděno našimi lidskými úvahami jakoby zbytečně předčasně: vždyť tu mohl být při jeho vitalitě dalších deset let a co všechno mohl ještě vykonat! Ale co je myšlení naše a co jsou úradky Boží- Jméno Páně buď pochváleno! Boží režie se v posledních dnech Františkova života projevila tak zjevným způsobem, že člověka až zamrazí. K 800.výročí Řehole připravoval František publikaci o dvanácti pražských kostelech postavených jako odpověď na stržení Mariánského sloupu. V ní zmapoval „františkánskou stopu“ P.Jana Ev.Urbana, JUDr.Františka Noska a dalších v tomto díle tak důležitém pro život z víry na pražských předměstích. Krásně vypravenou knížku si v počtu 500 kusů nechal přiivést domů, a někoik exemplářů přinesl na schůzku společenství u sv.Anežky, včetně drobných tiskových oprav. A druhý den ráno byl při procházce v lese odvolán na věčnost. Se sestrou Věrkou E. připravoval tradiční modlitby u hrobky Řádu bratřích menších na pražských Olšanech, před svátkem Všech svatých serafínského řádu; m.j. slíbil přivést stoleček na oběť mše svaté. Namísto toho už to byl on sám, na něhož modlitby za zemřelé otce provinciála Jakuba Sadílka OFM pamatovaly především. Františkova knížka má jako hlavní titulek verš jímž začíná 3.kapitola starozákonní knihy Kazatel: Všechno má svůj čas. Zde jde o triumf P.Marie Vítězné od věků, úvodu publikace. Všechno mělo svůj čas i v životě a smrti našeho bratra Františka. Žurnalistka sestra Lenka F. stačila s Františkem dojednat formu a čas rozhovoru s ním, jako Národním ministrem SFŘ, do sborníku k jubileu 800 let Řehole, který inicioval. Dva dny před smrtí; k rozhovoru už nedošlo. Náš medailonek je náhradou za živý rozhovor. „On (Bůh) všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro“. (Kaz 3,11-12). Díky za dar Františkova života, dík sestře manželce a rodině, za podporu v jeho díle.
Bratr František Reichel už není mezi námi
Dne 20. listopadu t.r. zemřel bratr František Reichel, ve věku 82 let. V současné době byl národním ministrem SFŘ, avšak také členem našeho místního bratrského společenství při kostele sv.Anežky v Praze-Spořilově. Avšak i jinak měl ke sv.Anežce České velmi blízko. V listopadu 1989 byl jedním z hlavních organizátorů památné pouti do Říma na svatořečení Anežky. Výročí svatořečení (12.listopad) později připomněl několika akcemi, které zorganizoval. Zejména konferencí o sv.Anežce, která se konala v říjnu 2009 v Praze. V nedávné době pak slavnostní mší svatou v Anežském klášteře v Praze dne 9.11.2019. Mše svaté se účastnili hlavně františkánští terciáři. Odpoledne pak následovalo setkání v klášteře křížovníků s červenou hvězdou, u Karlova mostu. Tento řád je blízký řádu františkánů, neboť byl založen právě sv.Anežkou. (Na Spořilově bylo vzpomínkové setkání, pořádané farností, též v listopadu 2019.)
Bratr František Reichel se narodil 27.1.1938 a vyrůstal v pražské farnosti ve Vršovicích. Tam byl také brzy jedním z mnoha ministrantů v kostele sv.Václava.. Ministranty později vedl a to až do odchodu z Prahy na studia v Brně. Ministranty pojilo opravdové přátelství. Vzpomínky na tu dobu jsou pro žijící bývalé ministranty stále cenné. Scházejí se na podzim v sále při kostele sv.Václava. František se těchto setkání vždy rád účastnil.
Jedním z předních ministrantů byl i Jan Janoušek mladší (zvaný Janek) a to až do svého zatčení v roce 1953. Rodina Janoušků měla a má blízko k dr. Františku Noskovi. Jan Janoušek starší byl Noskovým spolupracovníkem. Františka Reichela velmi zaujala osoba dr.Noska, význačného předválečného katolického činitele. I v posledních desetiletích udělal mnoho pro zachování Noskovy památky. Pořádal pouti do Poříčí nad Sázavou k Noskovu hrobu a na mši sv., která je tam obětována vždy kolem výročí Noskovy smrti (17.duben 1935).
F.Reichel vystudoval v Brně veterinární medicinu a pak byl poslán (formou tzv. umístěnky) na Šumavu, aby v terénu pracoval v tomto oboru. Získal tam neocenitelné zkušenosti. V té době se oženil s Ludmilou Hoškovou, kterou znal z vršovické farnosti. Později jeden z bývalých vršovických ministrantů, MVDr. Ševčík, založil Výzkumný ústav pro veterinární léčiva a biofarmaka v Chotouni u Jílového u Prahy. Dr.Reichel tam nastoupil k němu a velmi dlouho tam působil ve vedoucí funkci. Ústav měl velké úspěchy v péči o zvířata. Byli žádáni o pomoc dokonce i v Mongolsku.
Br. František Reichel byl v 80. létech (možná i dřív) členem a funkcionářem Československé strany lidové (ČSL). V době totality nemohla ovšem tato strana vyvíjet politickou činnost. Měla však značný význam v tom, že umožňovala legální společenské kontakty katolíků. V některých farnostech se věřící po nedělní mši svaté scházeli na tzv. členské schůzi ČSL, kde si povídali. Místní organizace ČSL pořádaly pouti apod.
Není možné pominout činnost manželů Reichelových ve prospěch mládeže. L.Reichelová se stala vedoucí Turistického oddílu mládeže (TOM) s názv em Protěž. V oddíle byly téměř výhradně děti z katolických rodin a tak se děti znaly. František manželce vydatně pomáhal. Lída měla přezdívku Agama, František přezdívku Hroch. Pořádali výlety a v létě tábory pro členy oddílu.
František měl touhu být blízký Bohu. V r.1981 byl přijat do Sekulárního františkánského řádu. Terciářské společenství duchovně vedl vynikající kněz Alois Moc OFM. Společenství nebylo legální. Přesto F.Reichel umožňoval ve 2.polovině 80. let, aby se terciáři sešli v jeho domě, který postavil v Chotouni.Okolní domy se teprve stavěly a tak si nikdo nevšiml, že se u Reichelů děje něco neobvyklého. Tato setkání bývala po Novém roce a byla to duchovní obnova pro členy řádu.
Br. František byl členem společenství SFŘ, kterému se říkalo Praha-jih. Členilo se do dvou skupin, muži a ženy. Skupiny měly asi po deseti bratřích nebo sestrách a scházely se po bytech. Koncem 80.let rychle narůstal počet členů a tak začalo být podivné, že někam přichází větší skupina buď jen mužů nebo jenom žen. Asi v r. 1988 proto došlo v reorganizaci a byly vytvořeny 4 smíšené skupiny, muži i ženy. Počet členů dál narůstal a tak v 1.polovině 90.let se společenství rozdělilo do MBS Spořilov, Krč, Černošice, Dejvice. Br.František se stal členem MBS Praha-Spořilov.
František se rád věnoval nejen činnosti, ale i modlitbě. Měl rád modlitbu breviáře. Tzv. breviář pro laiky s sebou vozil i na cesty a ve vlaku nebo autobuse se cestou modlil. I při poutích nezapomínal na modlitbu. Tak např. při pěší Cyrilometodějské pouti z Levého Hradce u Prahy na Velehrad se rád účastnil společné modlitby růžence, která se koná při chůzi.
Bylo by možno pokračovat ještě dlouho o Františkových aktivitách. Byl obdivuhodně výkonný a uměl šetřit časem, jak to bývá u schopných lidí. Byl v plné síle až do své smrti. Nebude snadné jej nahradit.
(Miloslav Müller)
Bratr František Reichel, Národní ministr SFŘ, politik a kamarád
František byl Pražák z Vršovic. Vyrostl blízko kostela sv. Václava. Pohřben je na vršovickém hřbitově. Vystudoval veterinární lékařství a umístěnku dostal do Boru u Tachova. V roce 1970 vstoupil do Československé strany lidové. To mu umožnilo zastávat vedoucí funkce ve farmaceutických podnicích. Během roku 1989 se v lidové straně formoval obrodný proud, který chtěl vyměnit stranické vedení dosazené komunisty a František byl jedním z důležitých aktérů tohoto hnutí. Kardinál Tomášek jej pověřil podílet se na organizování pouti do Říma na kanonizaci Anežky Přemyslovny, která se konala 12. listopadu 1989. Po 17. listopadu nabraly věci rychlý spád a František se stal v prosinci ministrem federální vlády (první Čalfova vláda) a v lednu 1990 místopředsedou druhé Čalfovy vlády. Ve vládě skončil v dubnu 1990, založil cestovní kancelář a vozil poutníky na mnohá místa, protože každý toužil se někam za hranice podívat. K aktivní politice se ještě vrátil, když v místě svého bydliště starostoval.
František byl opravdový sekulární františkán. Byl ochoten vzít na sebe různá poslání. Už v roce 1981 jej kardinál Tomášek pověřil pořádáním každoročních poutí z Levého Hradce na Velehrad. Po roce 1989 se pustil do založení Sekulárního františkánského řádu. Znamenalo to vyhledat po republice zbylé členy III. řádu svatého Františka a vyzvat je ke vstupu do Sekulárního františkánského řádu, oslovit další ctitele sv. Františka a seznámit je s novou Řeholí řádu z roku 1978. K tomu zajistit překlad všech dokumentů řádu, vytvořit organizační strukturu a hlavně přiblížit františkánskou spiritualitu dnešním lidem. To František zvládal spolu se skupinou lidí kolem sebe, byl šiřitelem františkánské zbožnosti. Přísluší mu titul „obnovitel řádu“. K významným bodům této cesty patří: setkání „nalezených“ členů v Brně u minoritů (asi v roce 1991), první řádná kapitula ve Žďáře nad Sázavou v roce 1994, kdy se stal František národním ministrem. V této službě pokračoval do roku 2000 a také od roku 2018 do smrti. Mimoto byl v letech 2000 – 2003 a 2012 – 2015 zástupcem národního ministra. František obnovil Pouť Prahou, její historie sahá do konce 18. století, Františkánské poutě na Hostýn s tradicí od konce 19. století a každoročně se podílel na pouti do Poříčí nad Sázavou k hrobu dr. Františka Noska, o jehož svatořečení náš řád usiluje. Stihl ještě dokončit publikaci o kostelích na předměstí Prahy, o které se dr. Nosek zasloužil.
Na Františka lze vztáhnout Řeholi čl. 19: A protože jsou ponořeni do Kristova zmrtvýchvstání, které dává pravý význam sestře smrti, ať konečné setkání s Otcem očekávají s jasnou myslí.
(Jiří Šenkýř )
František Reichel v mých vzpomínkách
Znali jsme se už z 80. let minulého století. U nich v Chotouni probíhal i můj vstup do sekulárního řádu. Spojovalo nás i to, že on byl oporou vršovických skautských oddílů, které se schovaly do TJ Tatranu stavební závody, zatímco my jsme tu dobu prožívali „schovaní v TJ Sokol Praha Krč. Jeho jméno jsem přitom poprvé slyšel při zvláštní příležitosti. Kdosi se totiž ptal mého biřmovacího kmotra Jana Pečeného, jestli zná nějakého katolíky, který současně je také schopný se nějak odborně prosadit v tehdejší společnosti. A on právě prohlásil: „Doktor František Reichel, kandidát věd“.
Skrze naše společenství sekulárních františkánů jsem pak mohl dostatečně zažívat jednu jeho vlastnost, kterou jsem vždycky obdivoval. Ať byla situace jakákoliv komplikovaná, nepříznivá, nebo dokonce beznadějná, František nikdy neztrácel hlavu. Nikdy z něj nepřestal vyzařovat takový pokoj, který se v jisté míře přenášel i na okolní „postižené“. Skutečně jsem ho nikdy nezažil, že by ho přemohly emoce, kterými zpravidla druhým ubližujeme a často i sami sobě. Byl skutečně „jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (ŽL 1,3). A postupně jsem zjišťoval, že je to jeho modlitebním životem. Obdivuhodně zasazeným do řádu, navzdory jeho tak aktivnímu konání v různých sférách.
Způsob, jakým prošel branou smrti, se z běžného lidského hlediska může jevit jako hodně absurdní neštěstí. A nám, kteří jsme tu najednou zůstali poněkud osiřelí, bude nepochybně v mnoha ohledech chybět. Ani ne dvanáct hodin před tím, jsem mu na našem setkání místního společenství s radostí říkal, že ta jeho publikace o pražských kostelech je ještě lepší, než jsem očekával. Přemýšlel jsem tedy, co nám asi František vzkazuje. A ozvalo se mi: „Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Řím 8,28). Ano to k němu sedí. Nejspíš pracuje už na tom, aby „pošťouchl“ záležitost blahořečení Františka Noska, jehož byl tak skvělým následovníkem.
(Jiří Zajíc)