frantisek-nosek

Poslanecké sněmovny 1920-1935: Dr. František Nosek v Poslanecké sněmovně 1920-1935 _{(Zpracoval Luboš Kolafa)}

autorem článku níže je prof. Ing. Lubomír Mlčoch CSc.

Prvorepublikový politik za Lidovou stranu, poslanec Národního shromáždění (1920-35) a ministr ve dvou vládách Československa (1925- 29). Národohospodář, finančník, který se stal františkánem. Politická moc a moc peněz – jak to jde dohromady se spiritualitou sv.Františka? Vždyť ten měl na své první bratry nárok, aby – najdou-li někde peníze- se o ně nestarali o nic víc než o prach po němž nohama šlapeme.Tuto „kvadraturu kruhu“ náš bratr František Lev rozřešil – profesionalitou povýšenou na duchovní povolání- a svatostí svého života. K seznámení s životem tohoto výjimečného člověka jsem měl příležitost,právě když jsem se jako podnikový ekonom mohl vrátit k ekonomii jako vědě (květen 1988), i jako k možné přestupní stanici do budoucí politiky. Vzpomínky jeho přátel a spolupracovníků mi pomohly už tehdy, a od té doby pro mne tento bratr nepřestal být inspirující osobností i rádcem v kvadraturách kruhu, které se před námi nepřestávají vynořovat.Bude to tím, že předběhl svou, a možná dokonce ještě i naši dobu.

František Nosek se narodil v Chrudimi, a tam také složil svou zkoušku dospělosti na místním gymnáziu. Proto také když jsme s bratrem Mílou Müllerem přijeli místní křesťany seznámit s jejich rodákem- o kterém tu už nikdo nevěděl- mohli jsme si snad dovolit použít pro naši přednášku titulek: Bude mít Chrudim svého svatého? (2005). Řeknete- trochu laciný marketing! – ale jak čelit nevědomosti způsobené půlstoletím dvou totalit- pro které katolík-františkán, ještě spíš „blázen pro Krista“ nebyl rozhodně postavou k vystavování na odiv.

Františkův otec byl rakouským finančním úředníkem- respicientem finanční stráže. Tedy součástí státní moci monarchie, kterou se vynucovala daňová a celní disciplina. Věřící katolík byl loajální vůči monarchii způsobem, který přímo vzorově spojoval – ve své osobě- ono Ježíšovo- dávejte císaři co je císařovo, a Boží co patří Bohu. U císaře, který byl současně titulován „Jeho Apoštolské Veličenstvo“ to ostatně bylo mravně naprosto konzistentní, přinejmenším do okamžiku, kdy tento titul posloužil i k vyhlášení 1.světové války (přes úpěnivé zapřísahání papeže Pia XI., aby tak nečinil). To už ale otec –také František- byl na Pravdě Boží. František syn byl ve svých deseti letech svědkem toho, jak jeho otec očekává příchod kněze s „posledním pomazáním“ oblečen ve své slavnostní úřednické uniformě. Smrt táty byla pro chlapce jistě bolestnou událostí, nicméně on si z ní odnesl odkaz po svém otci: naše povolání, profese, je služba bližním Bohem nám svěřená, a Bohu z ní budeme také jednou skládat účty. Tak to pochopil nejen pro sebe samého, ale – jak později mladým vysvětloval mravní smysl lidské práce, pro každého člověka bez výjimky, jak bychom dnes řekli- od V.I.P.- až po „cihlářského dělníka“ (jehož povolání jako příklad použil Nosek).

Matka Albína zůstala se starostí o syna (a starší dceru Marii) sama, navíc měli v rodině vzdálenou příbuznou jako schovanku. Monarchie se ale o své věrné služebníky dokázala postarat, i vdovským a sirotčím důchodem. „Být pod penzí“ byla tehdy výsada, jen pro nemnohé. A tak František od dětství inklinující k pomoci spolužákům ze sociálně slabších rodin, nacházel u matky pochopení, i když je přivedl domů na oběd. To byl odkaz po matce: solidarita státem vynucovaná potřebuje být doplňována solidaritou dobrovolnou, z lásky k bližním.

Po maturitě František nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1905), a neúplná rodina se kvůli tomu přestěhovala do Prahy. Byt v Karlíně, finančně dostupný pro vdovu, poté posloužil Františkovi a rodině poslance i ministra, až do smrti.

Příchod do Prahy byl pro maturanta z Chrudimi spojen s kulturním šokem, hned v několika směrech. Praha už byla církvi nepřátelská. Když na univerzitě zakládali katoličtí studenti Českou ligu akademickou, byli šikanováni spolužáky tak, že museli požádat o ochranu policie! Tím ovšem jen utvrdili většinu, že jsou donašeči rakouských policajtů. Praha byla národnostně rozdělena, univerzita už měla německou a českou část, a „cives academici“ spolu skoro nekomunikovali, dokonce ani přírodovědci (jak zaznamenal Albert Einstein při svém pobytu zde jen pár let po příchodu Noska do Prahy). V Praze už byl nazrálý i sociální, třídní konflikt, a sociální demokraté stavěli ideově na Marxovi. („Socani“ v žargonu doby i mnohem pozdější už pojmenováním – nadávkou, jen dokládají vztahy nepříliš přátelské). V Praze se Nosek setkává i s vyděleností židovské minority, a s projevy antisemitismu. Ve všech těchto aspektech už – pořád ještě matrikově převažující katolicismus- „neměl na to“, aby kulturně tyto rozpory mírnil a kultivoval. Měli bychom vědět, že „vyrovnání se s náboženskou otázkou“ spojené s perzekucí církve po nástupu komunistů k moci, se připravovalo už dlouho předtím, ještě za monarchie.

Nosek nastoupil na Pravnickou fakultu, a jako JUDr. i promoval (1910). Tam se ovšem pěstovalo i „národní hospodářství“ – tedy ekonomie, a discipliny, které už předznamenávaly budoucí sociální a hospodářské politiky. Právní rámec vzdělání ekonoma byl nesmírně důležitý: podnikat je možno jen v rámci práva, a s ohledem na veřejné dobro. Absolvent nastoupil na Finanční správu- ve šlépějích svého otce- ale jeho ambice mířily k teorii: začal se připravovat na budoucí profesuru. A zaměstnavatel mu vycházel vstříc, i ke studijním pobytům v zahraničí. Už jako student v Lize Akademické řídil studijní kroužek a měl na starosti články v rubrice „sociální hlídka“. Dokonce inicioval založení podpůrného studentského fondu. Znal už také první sociální encykliku. Sociální spravedlnost ho lákala, a zastával solidární principy: proto se věnoval otázkám „progresivní sazby berní“ (dodnes i u nás aktuálně žhavé progresivity zdanění příjmu), ve vyspělejších zemích pak se zajímal i o otázky „kapitálových daní“. Ze zdravotních důvodů byl Nosek „nevoják“, a tak do války nemusel. Jeho „dálkové doktorské studium“ – v dnešním jazyku – tak trvalo až do pádu monarchie.

„Nahoře“ však bylo rozhodnuto jinak. V nové republice „volala katolická církev S.O.S.“- jak psali později Noskovi druzi: mezi nimi i ti, co se rozhodli pro vstup do politiky, v zájmu obrany křesťanství a jeho hodnot. František Nosek byl ideálně připraven, a výzvy doby nemohl odmítnout. Jeho politický start byl „raketový“: hned byl zvolen poslncem – za Dr.Kordače, nového arcibiskupa pražského, v Lidové straně získal rychle autoritu, (2.muž strany?), a po několika letech je delegován do dvou vlád jako ministr (nejprve vnitra, pak pošt a telegrafu). Přechod k novému státu nebyl po právní stránce žádnou velkou diskontinuitou: Obchodní zákoník a další zákony byly převzaty, jiné se upravovaly podle minulých zkušeností na nové podmínky. Znalostní kapitál poslance Noska se tu mohl plně uplatnit, a také byl ve svém prvním poslaneckém období nejčastějším referujícím ve Sněmovně.

V době vstupu do politiky je už Dr.Nosek ženatý. Manželku nehledal daleko. Jeho ženou se stala – schovanka Anna Kubešová. Po roční studijní cestě v cizině ji požádal o ruku. Znali se od dětství, a rozhodujícím momentem pro Františka bylo, s jakou obětavostí se schovanka Anna starala v závěru života o jeho matku, a vlastně tak trochu i o svou druhou mámu. Toho byl ještě blízkým svědkem. Svatba se konala v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou ještě rok před koncem války. Poříčí a kostel sv. Havla byly v té době už 5 let zamilovanými místy pro Noskovu rodinu, pro jejich letní pobyty. Ačkoliv bydlívali jen v pronájmu, stalo se jim druhým domovem, ve 20.letech i jejich dvěma dětem, Aničce a Františkovi. Ještě mi bylo dopřáno v Poříčí besedovat s družkou jejich dětských her. Pro Noskovu rodinu se hřbitov u sv. Havla stal nakonec i místem věčného odpočinku. Tam putují už 85 let ti, kdo věří, že František Nosek žil jako služebník Boží. Nejprve to byli jeho přátelé a spolupracovníci, jeho „družina“, pak jejich děti. A bratři a sestry z III.řádu svatého Františka, od 80.let především ze společenství u sv.Anežky v Praze-Spořilově.

Že byl poslanec a ministr i sekulárním františkánem- bratrem Lvem,víme od jeho duchovního vůdce P.Jana Ev.Urbana. Neznáme den ani rok (1926 ?) jeho profesního slibu, ale podle nepřímých indicií se tak stalo relativně pozdě, v době, kdy už byl bratr Lev známým politikem, a kdy Otec Urban se už stával i veřejně známým knězem 1.řádu sv.Františka. Ministr Nosek byl vrstevníkem jiného Jana, Kapistrána, v 1.řádu již zasloužilého provinciála, ale duchovní spřízněnost přitáhla bratra Lva k Otci Urbanovi, o 15 let mladšímu. Ministr Nosek byl „mladý duchem“, a vracet Čechy Bohu, to byla úžasná duchovní motivace, která ty dva omilostněné spojovala. A Spořilov byl jedním z nejvýznamnějších míst jejich společné angažovanosti, jak ve zrodu sester Apoštolátu sv.Františka, tak při realizaci stavby kostela posléze zasvěceného Anežce Přemyslovně.

Dr.Nosek začal „vracet Čechy Bohu“ vlastně už několik let předtím, svým vstupem do politiky. Jeho účinkování v Poslanecké sněmovně a v politice vůbec mělo tak výjimečný charakter, že jednu z našich božurek – po desítkách let- věnovanou Dr.Noskovi, jsme neváhali nazvat „Politika jako evangelizace“. Tato výjimečnost také může pomoci vysvětlit, proč právě k hrobu tohoto politika trvá nepřetržitá tradice poutí už 9.desetiletí, ačkoliv „do učebnic dějepisu“ se jako politik nedostal, a dnešní politologové jen výjimečně tuší, že někdo takový jako on žil. Neboť cíle politiky bývají různé, ale křesťanské misie k nim patří opravdu spíš výjimečně. Evangelizace, která byla bratru Lvu umožněna jako politikovi, trvala pouhých 15 let, zemřel mlád, nedožil se ani 50 let. Měla ovšem také mnohem širší záběr, než jen Poslaneckou sněmovnu. Kostel na Spořilově- již zmíněný- byl toho významným dokladem- ale jen jedním z velkorysé iniciativy: snahy zajistit duchovní službu novým pražským předměstím, často opuštěným, pastoraci vzdáleným. Bratr František Reichel připravil v tomto bodu speciální monografii k výročí 800 let Františkovy řehole; právem, protože františkán bratr Lev, duchovně vedený Otcem Urbanem, se na realizaci této vznešené myšlenky podílel jako „realitní makléř“ a „developer“, ovšem ojedinělého druhu: vyhledával a zajišťoval pozemky pro stavbu kostelů s největší budoucí „výnosností“- ve spáse dosud opuštěných duší. V několika případech měl pak na výsledku i „lví podíl“- hodný jeho řeholního jména, jako na Spořilově. Otec Urban učil, že k Bohu máme jen takovou lásku jakou máme ke svým bližním, a tak bratr Lev se stal také iniciátorem velkého charitativního díla. „Domovy svaté Kláry“ sloužily seniorům, prázdninové kolonie pro mládež- letní tábory- zase městským dětem z chudých poměrů, jak je bratr Lev znal i z Karlína. Ke všemu byly ovšem zapotřebí i peníze: a poslanec Nosek, bývalý ministr, se jako františkán nebál žebrat. Ale co je překvapivější, on se nebál také podnikat, a z výnosu podnikání dávat také podíl našemu milému Pánu Bohu- v našich bližních.

Tak se dostáváme ke stránce osobnosti Dr.Noska ,stejně významné jako jeho práci politické, tedy k Noskovi jako ekonomovi, v tehdejším jazyce „národohospodáři“. Národohospodářem byl ovšem Nosek už jako poslanec, například když předsedal parlamentnímu výboru, který měl hledat rezervy ve veřejných rozpočtech. I zde – v této jako vždy konfliktní problematice – se osvědčil, jako františkán: když hrozilo, že poslanci se na ničem nedohodnou, neváhal vytáhnout příklad svatého Františka- a „ono to zabralo“. Ale jeho důležitějším polem byl „byznys“ sám, sféra „mikro“, podnikání. Ovšem zase podnikání výjimečné: ekonomika svatého Františka. Tehdejší Lidová strana se starala o drobné zemědělce, její hlavní voličskou základnu. František Nosek byl vůdčí osobností při zřizování, vedení, a školení Hospodářských družstev a Lidových záložen. Družstva sloužila soukromě hospodařícím rolníkům v oblastech „zásobování“ a „odbytu“. Lidové záložny byla svépomocná spořitelní družstva, opět orientovaná převážně na chudší, venkovskou klientelu. Oba typy podnikání měly své ústředí ve Spálené ulici v Praze, kam Dr.Nosek docházel ze sídla Parlamentu, které bylo tehdy v Rudolfinu. Nebylo to vnímáno jako „konflikt zájmu“ obecně, a tím méně v případu poslance Noska.Ten, když hovořil k mladým katolíkům, kteří uvažují o vstupu do politiky, kladl jim na srdce princip, jímž se sám snažil řídit: už jenom pomyšlení, jak využít mocenského vlivu a postavení pro osobní prospěch, je úkladem proti základům státu. Podobně vedl a školil pracovníky hospodářských družstev a záložen: nešlo jen o profesionálně vedené semináře o účetních a daňových předpisech, šlo o mnohem víc: o duchovní cvičení svého druhu, vlastně formování specifické spirituality křesťanů, kteří se dali na podnikání, obchod, zacházení s penězi. V této podobě řešil bratr Franišek-Lev dilema františkánství a peněz, jako dobrého sluhy a zlého pána, jako výchovu k úplné osobní nezištnosti při zacházení s penězi druhých,našich bližních. Peníze mají v posledku sloužit k cílům duchovní povahy. K tomu ovšem musí být člověk-profesionál, formován duchovně.

A formace mladých katolíků, to bylo další pole tak úžasně široké aktivity bratra Lva. Jeho schopnost upoutat mladé, a mnohé ovlivnit duchovně na celý život, často jen jednou jedinou přednáškou – z těch desítek, ba stovek, které měl po českých městech i venkovu, to bylo obrovské charisma bratra Lva. Není náhodou, že to byli právě mladí ze SKM, kteří připravili první sborníček o Dr.Noskovi /Dr.Nosek mladým/. Reedice po 70 letech je cenná připomínka k tomu, abychom ve vzpomínání na našeho výjimečného bratra nepolevovali. A abychom zkoumali, v čem ta schopnost oslovit mladé, spočívala; abychom se poučili…

Otec Urban napsal po smrti Dr.Noska, že jeho životopis by musel být zjevením. Zatím – už po více než 80 letech- jde z naší strany o střípky, i když z už četných příležitostných vzpomínek a zamyšlení nad životem našeho bratra Lva, zejména při jeho životních výročích. K životopisu –zjevení- jsme se nedopracovali. Tomu by muselo předcházet hlubší studium písemně zachovaných počinů JUDr.Františka Noska, jeho proslovů v Národním shromáždění, ve vládě, jeho časopiseckých a novinových článků. Je pozoruhodné, že mnohostrannost osobnosti Dr.Noska je tak bohatá, a každá z těch stránek září nasvícena duchovním světlem, že budoucí „titulkář“ životopisu to nebude mít snadné. „Politik, který nikdy nelhal“. „Národohospodář ve službě obecnému blahu“. „Finančník, který zemřel v chudobě- ač jeho podniky prosperovaly“. „Charizmatický vychovatel mladých“…„Služebník Boží“. (Ten poslední prý vyžaduje splnění kanonických podmínek, takže zatím jen „v duchu“).

Sestry Urbanky vydaly pamětní list s pozoruhodnou mozaikou- na níž jsou portréty Otce Urbana a Dr.Noska, ozářené duchovním světlem, jaké se mezi duchovním vůdcem a penitentem zrodilo za necelých 10 let jejich spolupráce. Mozaika byla nalezena po letech v útočišti sester u sv.Václava v Dejvicích, rok vzniku ani autor nejsou známí. Pravděpodobné je to, že šlo o dílo – velice zdařilé i umělecky- vytvořené krátce před nástupem obou totalit. Důležitější je to, co sestry považují za nejpozoruhodnější rys osobnosti bratra Lva: a tím je jeho role v jeho vlastní rodině, jako manžela a otce. Ženy zasvěceného života, které se samy dobrovolně vzdaly úžasného daru mít vlastní dítě, si nejvíc váží statečnosti a síly víry, s jakou bratr Lev dokázal přijmout smrt svého desetiletého synka Františka, a krátce poté i své milované ženy. Víra, že Bůh pro jeho Františka dokáže na věčnosti zajistit takové dobro, jakého by on sám nikdy nebyl schopen.

Otec Urban vydával svědectví, že život jeho penitenta byl už v posledních letech trvale nadpřirozený. Nevytvářel však barvotiskový obraz světce, zbaveného už jakýchkoliv lidských slabostí. Dr.Nosek neměl jen přátele, kteří ho milovali a obdivovali. Byli tací, kteří mu nerozuměli, nechápali ho. A podle Otce Urbana, za to ani nemohli: bratr Lev šiří svých znalostí a hloubkou svých úsudků byl „hodně napřed“. A tak se stávalo, že jednal překvapivě prudce, jak to od něho lidé nečekali. Znali ho totiž současně jako člověka nejvýš pokorného, ministra, který v úřadu otvíral dveře podřízeným- jako služebník služebníků. Kolegové si všímali, že ve vlaku nejen odmítá přejít do 1.třídy, na kterou měl nárok, ale dokonce pouští sednout jiné, a sám zůstává na chodbičce, v družném, zaujatém hovoru. A teď najednou „vyletí“ , „vybuchne“. Otec Urban použil výrazu „bryskní“, který ani Otec Benedikt – veden zájmem o bratra Lva- nebyl s to najít ve slovníku spisovné češtiny. Důvodná domněnka je ve slově převzatém z franštiny: brusque (brysk) znamená náhlý, prudký, také unáhlený. N a někoho „vyletět“ však mohlo být také spravedlivým hněvem…

Dr.Nosek si všímal mravního úpadku, v byznysu i v politice. A děsil se i kam to povede. Ale na druhé straně zásadně odmítal paušální vylévání špíny na politiku a demokracii jako takovou. To, že František Nosek nikdy nelhal, poslancům samozřejmě neříkal on sám, ani jim to nepotřebovali říkat jiní. To za ta společná léta ve sněmovně odpozorovali sami. Proto měl autoritu, i u těch druhých, jiných, „protivných“. Přátelé a pamětníci Dr.Noska spojovali jeho charakter, povahu milovat, ne nenávidět, s latinským heslem, které bylo před vstupem do sálu u P.M.Sněžné, kde se konala setkání iniciativy Otce Urbana „Studium catholicum“: „Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen přístup“. Bratr Lev, mírný jako beránek- jen někdy „pruďas“.

František Nosek se stal veřejně známým před 100 lety. Po všech peripetiích doby a dvou totalitách, je však bratr Lev už „naším současníkem“: veřejně angažovaným křesťanem v parlamentní demokracii a kapitalistickém způsobu hospodaření. To činí jeho životní příklad zvlášť přitažlivým. Lze namítnout: a co po něm zůstalo? O jeho skrytosti pro svět politiky i byznysu již byla řeč. Ano: kostel sv. Anežky na Spořilově, vysvěcený jen několik měsíců po jeho smrti, to je dědictví viditelné. Hospodářská družstva jím vedená pohltili nejprve agrárníci za totality první, a zestátnili komunisté za totality druhé. Týž osud potkal i lidové záložny. Myšlenka družstevnictví byla zdiskreditována použitím násilí, mimoekonomického donucení. Pokus o obnovení „svépomocných spořitelních družstev“ v privatizaci ztroskotal na prohospodařené, vytunelované důvěře. Tedy co: ani kámen na kameni nezůstal? Vzpomínky druhů Dr. Noska – už z „normalizace“ let 70. – obsahují pozoruhodné hodnocení: socialismus realizuje mnohé z myšlenek Dr. Noska – ale pokouší se o to „bez Boha“. Je-li diagnoza správná, terapie je nasnadě: vrátit se k Noskovým myšlenkám – ovšem s Božím vedením. Hnutí Fokolare po 20.letech své zkušenosti s „ekonomií společenství“ došlo ústy prof. Lugina Bruni-ho k závěru, že ekonomie společenství potřebuje pevnější institucionální formu: v osvědčené instituci družstevnictví. Týž prof. Bruni, byl pověřen papežem Františkem jako organizační ředitel setkáním mladých v Assisi, pod názvem „Františkova ekonomika“. Setkání bylo z letošního jara pro pandemii odloženo na podzim, a i tak k němu dojde jen ve virtuální podobě. Co je rok proti věčnosti: a „náš František“ Nosek, má na vizi pro budoucnost zaděláno už skoro sto let. To je jeho dědictví „neviditelné“. Ekonomika „bližního jako sebe sama“. „Ekonomika bratrství v Kristu“. Deo gratias.

Dr. František Nosek v Poslanecké sněmovně 1920-1935

https://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-4/Frantisek-Nosek-120-vyroci-narozeni.html