Třicátý druhý týden: Utrpení a přežití
Učitelka CAC Barbara Holmesová nachází sílu v kolektivním vyprávění příběhů:
Příběhy a podobenství v náboženství
Příběhy, které si vyprávíme o své realitě, o svém těle, o svém duchu a o svém Bohu, nás oživují. Tyto příběhy jsou pro nás výzvou a zneklidňují nás. Dotýkají se nás v místech, kam fakta málokdy dosáhnou, a často nás pohnou k činům. Většina náboženství má více příběhů než čehokoli jiného. Kdykoli je Ježíšovi položena nějaká otázka, odpovídá příběhem, podobenstvím. „Neřekl jim nic, aniž by použil podobenství“ (Mt 13,34).
Pomáhají pochopit univerzalitu
Vyprávíme si příběhy, protože každý z nás něco přežil, protože příběhy jsou rozcestníky z minulosti, které nám napovídají o budoucnosti. A konečně, naše příběhy jsou svědectvím pro další generace a příležitostí pochopit univerzální i konkrétní v příbězích o traumatech, uzdravení a přežití. [1]
Ta-Nehisi Coates v dopise svému synovi pojmenovává důležitost příběhu každého člověka:
jsou to příběhy konkrétních lidí
Vychoval jsem tě k úctě ke každé lidské bytosti jako k jedinečné a ty musíš stejnou úctu rozšířit i na minulost. Otroctví není nedefinovatelná masa lidí z masa. Je to konkrétní, specifická zotročená žena, jejíž mysl je stejně aktivní jako vaše vlastní, jejíž škála citů je stejně široká jako vaše vlastní; která dává přednost tomu, jak dopadá světlo na jedno konkrétní místo v lese, která ráda rybaří tam, kde se víří voda v blízkém potoce, která miluje svou matku svým vlastním komplikovaným způsobem, myslí si, že její sestra mluví příliš nahlas, má oblíbenou sestřenici, oblíbené roční období, která vyniká v šití šatů a uvnitř sebe ví, že je stejně inteligentní a schopná jako kdokoli jiný.
které dojmou
„Otrokyně“ je tatáž žena narozená ve světě, který hlasitě hlásá lásku ke svobodě a tuto lásku zapisuje do svých základních textů, ve světě, v němž titíž profesoři tuto ženu považují za otrokyni, její matku za otrokyni, jejího otce za otroka, její dceru za otrokyni, a když se tato žena ohlédne do generací, vidí jen zotročené. Může doufat ve víc. Může si představit nějakou budoucnost pro svá vnoučata. [2]
Holmesová pokračuje: „Děkuji vám, že jste přišli:
Příběhy o pronásledování etnik a jejich kultur
Když si dovolím podlehnout vyprávění příběhů, cítím spojení s ostatními, kterých si málokdy všimnu. V příbězích o pronásledování Židů a pokusech o zničení kultur původních obyvatel Ameriky slyším příběh černošské komunity. Mé vzpomínky jsou specifické pro posvátné příběhy mé vesnice, ale tyto příběhy rezonují i s ostatními, kteří prožili podobné okolnosti…..
příběhy, které patří ke komunitní moudrosti
Budoucnost existuje, protože příběhy nejsou uzavřeny v našich individuálních životech. Místo toho jsou uchovávány jako cenné prvky komunitní moudrosti. Naše příběhy nepotřebují příležitosti k úhlednému rozuzlení; stačí je jen znovu a znovu vyprávět … vyslechnout a přemýšlet o nich, než se začne tančit – a tanec začne znovu, protože když jako jednotlivci ztratíme naději a radost, komunita sáhne hluboko do svých společných zdrojů a znovu spustí rytmus. Poklepávají nohama a bubnují na Boží zaslíbení. [3]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Barbara A. Holmes, Crisis Contemplation: Healing the Wounded Village (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2021), 110–111.
[2] Ta-Nehisi Coates, Between the World and Me (New York: Spiegel and Grau, 2015), 69–70.
[3] Holmes, Crisis Contemplation, 111, 114.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, barbed (detail), 2021, photo, Albuquerque. Click here to enlarge image. Even in the midst of twisted barbs, green life survives and thrives.