Dvacátý devátý týden: Dýchání pod vodou, první týden
Učinili jsme rozhodnutí odevzdat svou vůli a svůj život Bohu, jak jsme mu [Bohu] rozuměli. -Krok 3 Dvanácti kroků
Podle otce Richarda je odevzdání našeho života Bohu samotnou podstatou duchovního života:
Odevzdat sebe
Odevzdání se bude vždycky připomínat umírání, a přesto je to nezbytná cesta k osvobození. Každému z nás trvá dlouho, než se prostě smíříme – přijmeme to, co je; přijmeme sebe, druhé, minulost, vlastní chyby a nedokonalost a zvláštnosti téměř všeho. Náš nedostatek přijetí odhaluje náš základní odpor k životu. Přijetí není naším režimem zdaleka tolik jako agrese, odpor, boj nebo útěk. Žádná z těchto reakcí nedosahuje hlubokých a trvalých výsledků skutečného přijetí a pokojného odevzdání se. Přijetí se stává nejpodivnějším a nejsilnějším druhem síly. Odevzdání se není vzdáním se, jak si často myslíme; je to odevzdání se okamžiku, události, osobě a situaci.
předat kontrolu Bohu
Naši vnitřní blokádu, která nám brání odevzdat svou vůli, překonáme pouze rozhodnutím. Obvykle k němu nedojde pomocí pocitu, pouhé myšlenky nebo verše z náboženského Písma. Je to samotná vůle, naše tvrdohlavá a sebezničující svévole, která musí být nejprve obrácena a předána. Nevzdává se snadno a obvykle jen tehdy, když to po nás vyžadují partneři, rodiče, děti, zdraví nebo okolnosti. Od mládí a podle svých schopností jsme všichni převzali kontrolu a snažili se všemožně projektovat svůj vlastní život. Naše kultura si vlastně neváží lidí, kteří „nepřebírají kontrolu“. [1]
Autorka Nadia Bolz-Weberová popisuje svou cestu ke střízlivosti jako cestu, na které nešlo ani tak o následování vlastní vůle, jako spíše Boží vůle:
Boží vůle ne má
Když jsem přestala pít, když jsem přestala chodit každý večer do barů a místo toho jsem chodila do kostelních sklepů, měla jsem pocit, že to není otázka vůle. Vlastně to bylo proti mé vůli a já jsem kvůli tomu zuřila. Hněvala jsem se, že mi vzali chlast, když to byla jediná věc, na kterou jsem se mohla spolehnout, že mi alespoň trochu uvolní ty svaly na hrudi, které se mi zauzlovaly ze strachu a tlaku z pouhého lidského…..
Když jsem vystřízlivěla, nikdy jsem neměla pocit, že jsem se vytáhla za své vlastní duchovní opánky. Spíš jsem měla pocit, že jsem byla na jedné cestě k sebezničení a Bůh mě z ní vytáhl za límec, já beznadějně kopala, mávala a [nadávala]. Bůh se na mě podíval a řekl: „To je rozkošné,“ a pak mě uvrhl na úplně jinou cestu. [2]
Richard pokračuje:
Ježíš řekl: zřekni se sám sebe
Bill W. byl dost moudrý na to, aby z odevzdání se udělal jasný třetí krok programu. Ježíš z něj udělal krok první: „Chce-li mě někdo následovat, ať se zřekne sám sebe“ (Mk 8,34; Lk 9,23; Mt 16,24). Jsem si téměř jistý, že Ježíš měl na mysli přesně to, co Bill W.: radikální odevzdání své vůle Jinému, kterému důvěřujeme více než sobě. [3]
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Selected from Richard Rohr, Breathing under Water: Spirituality and the Twelve Steps, 10th anniv. ed. (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2011, 2021), 19, 20.
[2] Nadia Bolz-Weber, Pastrix: The Cranky, Beautiful Faith of a Sinner and Saint (New York: Jericho Books, 2013), 39–40.
[3] Rohr, Breathing under Water, 21.
Image credit and inspiration: Jenna Keiper, drop (detail), 2020, photo, Albuquerque. Click here to enlarge image. Water’s shapes and currents can be confusing. Where is the beauty in being underwater?