Šestý týden: Sedm příběhů: Druhá část
V denních meditacích pokračujeme ve zkoumání „sedmi příběhů“ inspirovaných e-knihou Briana McLarena a Garetha Higginse Sedmý příběh. Otec Richard popisuje, jak nám evangelium nabízí nový příběh:
Nový program, nový příběh – je evangelium v nás?
Pokud jsme upřímní, kultura nás formuje mnohem více než evangelium. Zdá se, že jsme základní dějovou linii lidských dějin zachovali, místo abychom dovolili evangeliu tento příběh přetvořit a přesměrovat. S výjimkou těch, kteří v jádru zakusili milost, křesťanství nevytvořilo nový příběh, „novou mysl“ (Římanům 12,2) ani „nové já“ (Efezským 4,24). Zdá se, že staré a unavené scénáře vítězství/prohra jsou v našem kulturním harddisku. Zkušenost milosti v jádru skutečnosti je mnohem nápaditější a instaluje do naší psychiky nové programy win/win, ale většina křesťanstva ji zanedbává a neuznává.
Spíše nás ovlivňuje kultura kolem nás než evangelium
Až dosud křesťanství kulturní příběhy z velké části napodobovalo, místo aby je přetvářelo. Odměna/trest a dobří lidé versus zlí lidé byly dějovými liniemi většiny románů, divadelních her, oper, filmů a konfliktů. Je to jediný způsob, jakým může dualistická mysl, neobnovená modlitbou a milostí, vnímat realitu. Je téměř nemožné tuto mysl přepnout krátkým kázáním během nedělní bohoslužby.
Duální myšlení překáží mystické hostině evangelia
Dokud zůstaneme v rámci dualistického scénáře, který je založený na principu vítězství a prohry, bude křesťanství i nadále oslovovat sebestřednými moralismy a mýty. Nikdy se nepozvedne k mystické hostině, kterou nám nabízí Ježíš. Duchovní cesta a samotný život budou pouhou povinností namísto rozkoše, „očistné nádoby“ namísto 150 litrů opojného vína na konci večírku (Jan 2,6-10). Budeme se soustředit na udržování pořádku pomocí posvěcených příběhů o násilí, místo abychom směřovali k vyššímu řádu lásky a uzdravení, který je jádrem evangelia. [1]
Naše vlastní vnitřní cesta může rozpoznat Boha v nás
Velké tradice dávají jméno, tvar a konečný směr tomu, co naše srdce neodmyslitelně zná z jiných zdrojů. To není nic nového nebo neortodoxního, ale přesně to, co učil Pavel: „Od chvíle, kdy Bůh stvořil svět, je tu věčná Boží moc a božství – jakkoli neviditelné -, aby je mysl viděla ve věcech stvoření“ (Římanům 1,20). Podobně, jak říkají hebrejská Písma: „Není to nad tvé síly ani nad tvůj dosah. Není v nebesích, abyste se museli ptát: ‚Kdo vystoupí do nebe a přinese nám to dolů? Není ani za mořem, abyste se museli ptát: ‚Kdo přepluje moře a přinese nám ho zpět? Ne, to slovo je vám velmi blízko, je ve vašich ústech a ve vašem srdci“ (Dt 30,11-14). Musíme ctít nekonečné tajemství vlastní životní cesty, abychom v ní rozpoznali Boha. Nebo je to naopak? Zdá se, že Bůh nás k sobě nenechá přiblížit, pokud nepřineseme všechno ze sebe – v lásce – včetně naší zlomenosti. Proto je Dobrá zpráva skutečně dobrou zprávou. Nic není zbytečné. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Things Hidden: Scripture as Spirituality, rev. ed. (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2008, 2022), 172.
[2] Adapted from Richard Rohr, Near Occasions of Grace (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993), 94–95.
Image credit: Joel and Jasmin Førestbird, Untitled (detail), 2018, photograph, public domain. Click here to enlarge image.
Stories are layered like the rings of a tree.