Třicátý šestý týden: Františkánská cesta
Richard Rohr vysvětluje, že František z Assisi (1182-1226) věnoval pozornost jiným věcem než katolická církev jeho doby. Jeho prorocké svědectví a důraz se nakonec prostřednictvím františkánské tradice staly „alternativní ortodoxií“. Richard začíná:
František prosazuje životní styl
V Legendě z Perugie, jedné z prvních zpráv o jeho životě, dává František prvním bratřím tento pokyn: „Víte jen tolik, kolik víte.“ [1] Jeho důraz na jednání, praxi a životní styl byl na svou dobu zásadní a revoluční a zůstává jádrem františkánské alternativní ortodoxie.
Zásadní posun k praktickému křesťanství
Pro Františka a Kláru se Ježíš stal někým, koho je třeba skutečně následovat a napodobovat.
Do té doby se většina křesťanské spirituality zakládala na pouštní askezi, mnišské disciplíně, teoriích modlitby nebo akademické teologii, která sama často vycházela ze „správné víry“ nebo liturgických textů, ale nikoli z praktického křesťanství, které by bylo možné žít v ulicích světa. František kladl důraz na napodobování a lásku k Ježíšovu lidství, a ne pouze na uctívání jeho božství. To je zásadní posun.
Celý svět je pro nás klášter
V průběhu dějin byla františkánská škola obvykle menšinovým postojem uvnitř římskokatolické a širší křesťanské tradice, přesto nebyla nikdy odsouzena nebo považována za kacířskou – ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Jednoduše zdůrazňovala odlišné Ježíšovo učení, nové pohledy a chování a zaměřovala se na plné a konečné důsledky vtělení Boha v Kristu. Pro františkány se vtělení netýkalo jen Ježíše, ale projevovalo se všude. Jak řekl František: „Celý svět je náš klášter!“. [2]
Příroda je katedrálou, ve které se scházíme v duchu Ježíšovy chudoby
Františkovým východiskem bylo lidské utrpení namísto lidské hříšnosti a ztotožnění Boha s tímto utrpením v Ježíši. To ho nestavělo do rozporu s žádnými katolickými dogmaty ani strukturami. Jeho Kristus byl kosmický a zároveň hluboce osobní, jeho katedrálou bylo samo stvoření a on dával přednost spodní části společnosti před tou horní. Neustále zdůrazňoval začlenění zdánlivého outsidera před jakýmkoli klubem zasvěcených a byl mnohem více mystikem než moralistou. František obecně dával přednost chudobě ega před soukromou dokonalostí, protože Ježíš „se stal chudým kvůli nám, abychom my zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9).
Poselství a náš život má být totéž
Upřímně si myslím, že František našel třetí cestu, která je tvůrčí a odvážnou rolí proroka a mystika. V podstatě zopakoval to, co říkají všichni proroci: že poselství a prostředek pro poselství musí být totéž. A František kladl důraz na samotné médium, místo aby pokračoval v objasňování nebo zadržování pouhého slovního poselství; to bývá „kněžská“ práce, kterou František pro sebe nikdy nechtěl.
Dělejte to čemu věříte
František i Klára viděli ortopraxi („správnou praxi“) jako nutnou paralelu a možná i přednost slovní ortodoxie („správného učení“), a nikoli jako nepovinný doplněk či možný důsledek. „Proč neděláte to, o čem říkáte, že věříte?“ ptá se vždy prorok.
Prameny:
[1] Paraphrase of “A person is only as learned as his actions show; and a religious is only as good a preacher as his actions show.” See The Assisi Compilation, 105, in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 2, The Founder (New York: New City Press, 2000), 210. This collection of early Franciscan texts includes the Legend of Perugia.
[2] The Sacred Exchange between Saint Francis and Lady Poverty, no. 63, in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 1, The Saint (New York: New City Press, 2001), 552.
Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 81–84, 86, 87.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Chemistry of Self 3 (detail), digital oil pastels. Izzy Spitz, momentary peace (detail), digital oil pastels. Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype. Used with permission. Click here to enlarge image.
Amidst our life complexities, we stop, we breath, we look for the pockets of peace.