Šestnáctý týden: Lamentace
Žiji / v otevřené mysli / že nevím dost / o ničem. /
Bylo to krásné…. / Jak tiše, / a ne s nějakým zadáním od nás, /
ani s malým náznakem pochopení, / vše, co je třeba udělat, / co je třeba udělat.
se dělá. -Mary Oliver, „Luna“
Richard Rohr se zamýšlí nad duchovní silou nářku:
Lamentace …
Existuje jedna silná forma biblické modlitby, která byla křesťanskou tradicí téměř zcela přehlížena, možná proto, že se spíše podobá předmodlitbě než tomu, co za modlitbu obvykle vůbec považujeme. Nazvěme ji lamentace nebo práce se zármutkem a téměř dokonale ji popisuje výše uvedený epigraf Mary Oliverové.
…je když k sobě a k Bohu promlouváme o sobě se zármutkem nad sebou
Lamentační modlitba je, když sedíme a promlouváme k Bohu i k sobě navzájem – zaražení, smutní a umlčení tragikou a absurditou lidských událostí. Je to vlastně možná ta nejupřímnější forma modlitby. Vyžaduje velkou důvěru a trpělivost … proto si myslím, že je to vlastně hluboká modlitba, ale většině z nás nikdo neřekl, že bychom si mohli, nebo dokonce měli „stěžovat“ Bohu. Mám podezření, že si musíme stěžovat jako Job, Judita a Jeremiáš, jinak ani nevíme, za co se modlit – nebo jak se modlit. Nebo netrpíme nutnou bolestí tohoto světa, nutným smutkem lidského bytí.
Židovské nářky jsou požehnané
Asi třetina žalmů jsou žalmy „nářků“, které se však v katolické a protestantské liturgii používají nejméně. Domníváme se, že snad vyjadřují hříšný hněv nebo negativismus, zatímco smutek a ztráta jsou ve skutečnosti něco zcela jiného. Myslíme si, že nás činí slabými, bezmocnými a zranitelnými, a to většina z nás nechce. Myslíme si, že snad ukazují nedostatek víry, zatímco jsou pravděpodobně vrcholem víry. Proto se rychle uchylujeme k chvále a díkůvzdání, i když jde často o nepoctivé emoce. Zapomínáme, že Ježíš označil pláč za „požehnaný“ stav (Mt 5,4). Zapomínáme, že jen jedna kniha Bible je pojmenována podle nějaké emoce: Jeremiášova kniha „Pláč“. [1]
Blahoslavení truchlící zármutkem nad světem nalézají pokoj
Mírový aktivista John Dear se ptá, co pro nás může znamenat Ježíšovo učení „Blahoslavení truchlící, neboť oni budou potěšeni“ v době globální nespravedlnosti:
„Blahoslavení, kteří truchlí,“ říká Ježíš. Miliony lidí v našem světě truchlí, protože jejich blízcí byli zabiti válkou, hladem nebo nespravedlností. Truchlíme pro ty, kdo umírají ve válce? Pro ty, které zpopelnily jaderné zbraně a bomby? Pro [mnoho tisíc] lidí, kteří každý den umírají hlady? Dovolíme, aby se našich srdcí dotkl zármutek chudých ve světě? Díváme se utrpení světa do očí… nebo se odvracíme a oddalujeme tak svou vlastní nevyhnutelnou konfrontaci se zármutkem? Ježíš slibuje, že když truchlíme nad smrtí našich sester a bratří na celém světě, Bůh nás utěší a my nalezneme pokoj – dokonce radost, o které jsme nevěděli, že je možná. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Richard Rohr, “Complaining to God,” Radical Grace 19, no. 1 (January-February-March 2006): 3.
[2] John Dear, “Blessed Are the Nonviolent,” Radical Grace 19, no. 1 (January-February-March 2006): 12.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.