Třicátý týden: Svaté naslouchání
Sikhská aktivistka Valarie Kaur se zavázala naslouchat těm, s nimiž nesouhlasí. Zde popisuje některé z praktik, díky nimž to umožňuje:
Ztišit myšlenky a naslouchat smysly
Hluboké naslouchání je aktem odevzdání se. Riskujeme, že nás to, co slyšíme, změní. Když opravdu chci slyšet příběh druhého člověka, snažím se nechat své předsudky za dveřmi a přiblížit se jeho vyprávění. Když mluví druzí, vždy částečně naslouchám myšlenkám ve své hlavě, takže vědomě ztiším své myšlenky a začnu naslouchat svými smysly. . . .
Co je důležité pro druhého?
Nejdůležitější částí naslouchání je ptát se, co je pro druhého člověka v sázce. Snažím se pochopit, co je pro něj důležité, ne co si myslím, že je důležité. Někdy se v jejich příběhu začnu ztrácet. Jakmile si všimnu, že se cítím odvázaná, snažím se stáhnout zpět do svého těla, jako bych se vracela domů. Jak říká Hannah Arendtová [1906-1975]: „Člověk trénuje svou představivost, aby se vydal na návštěvu“. [1] Po skončení příběhu se musíme vrátit na svou kůži, do svého pohledu na svět, a všimnout si, jak nás návštěva změnila.
Kaur chápe komplikovanou povahu naslouchání těm, které považujeme za své náboženské, kulturní a politické „protivníky“, a emocionální daň, kterou si to vybírá:
Cílem naslouchání není empatie ale porozumnění
Ukazuje se, že je nesmírně obtížné sblížit se s někým, kdo je vám naprosto odporný. Jak naslouchat někomu, jehož přesvědčení je odporné? Nebo mne rozzuří? Nebo mne děsí? … Mezi námi a dotyčným se vytvoří neviditelná zeď, propast, kterou se zdá být nemožné překročit. Ani nevíme, proč bychom se ji měli snažit překročit. . . . V těchto chvílích si můžeme uvědomit, že cílem naslouchání není cítit empatii k našim oponentům, potvrzovat jejich myšlenky nebo dokonce měnit jejich názor v daném okamžiku. Naším cílem je jim porozumět. . . .
Když je naslouchání těžké, chvíli se soustředím na sebe
Když je naslouchání těžké, soustředím se na další nádech. Všímám si pocitů ve svém těle: tepla, sevření a stahů. Vnímám půdu pod nohama. Jsem v bezpečí? Pokud ano, zůstanu a znovu zpomalím dech, zklidním mysl a uvolním tlak, který mě tlačí k obraně své pozice. Snažím se přemýšlet o příběhu této osoby a o možném zranění v ní. Přemýšlím o upřímné otázce a snažím se zůstat zvědavý dostatečně dlouho na to, aby mě to, co slyším, změnilo.
Naslouchat neznamená souhlasit
Možná, jen možná, se můj oponent na oplátku začne zajímat o mě, bude mi klást otázky a naslouchat mému příběhu. Možná se jejich názory začnou rozpadat a otevřou se jim přitom nové obzory. . . . Ale možná také ne. Na tom nezáleží, pokud je hlavním cílem naslouchání prohloubení mého vlastního porozumění. Naslouchání nepřiznává druhé straně legitimitu. Uděluje jí lidskost – a zachovává tu naši.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
[1] Hannah Arendt, Lectures on Kant’s Political Philosophy, ed. Ronald Beiner (Chicago, IL: University of Chicago Press, 1992), 43.
Valarie Kaur, See No Stranger: A Memoir and Manifesto of Revolutionary Love (New York: One World, 2020), 143–144, 156, 157.
Image credit: Claudia Retter, Caroline’s Porch (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Lynn’s Tomatoes (detail), photograph, used with permission. Claudia Retter, Micah’s Room (detail), photograph, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge the image.
This week’s images by Claudia Retter appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story. This year we invited a few photographers, including Claudia, to share their vision with us in an artistic exploration for the Daily Meditations. The inspiration questions we asked each artist to create from were: How do you as an artist connect to and engage with (S)spirit and/or tradition(s)? How can we translate deeper truths through a lens? and How can we show our inherent connectedness (of humans, nature, other creatures, etc.) through imagery?
Image inspiration: Our eyes are so often drawn to grand majesties – a vivid sunset or an expansive landscape – but the smallest of things has value, a story of its own, a place in the world. —Claudia Retter