Dvacátý sedmý týden: Lidstvo je společenství
Benediktinská sestra Joan Chittisterová píše o tom, že lidstvo neodmyslitelně přitahuje jak společenství, tak individualita:
Zapojení do lidského společenství oproti
Život, jak se učíme v mládí, je jedna dlouhá, nekonečná hra na přetlačovanou. Jedna naše část nás vždy tlačí k celistvosti, k pocitu spojení s vesmírem, který nám v samotném aktu zapojení do lidského společenství přináší pocit míru. Uvědomujeme si, že tu nejsme jako izolovaní. Jsme tu, abychom se stali společenstvím. Jsme na odysee s potenciálem a víme to. Byli jsme předurčeni k tomu, abychom učinili lidstvo lidštějším.
… lidskému egu
Druhá část nás však táhne zpět do sebe. Odděluje nás od vesmíru kolem nás a zanechává v nás pocit odstupu a nesouznění. Chybí nám pocit spřízněnosti, který lidská rodina má. Zbavuje nás univerzálního zájmu, který nás žene za hranice nás samých do středu lidstva. . . .
je potřebné obojí: Růst a zárověň přispívat k růstu druhých
A přesto je to právě tento paradox života, který nás napíná k tomu, abychom nejen rostli, ale abychom přispívali k růstu zbytku vesmíru kolem nás.
Říkáme, že usilujeme o jednotu, ano. Ale v každém lidském činu se skrývá sžíravá potřeba být nezávislý, myslet si o sobě, že jsme odlišní od zbytku života. [1]
Thomas Merton rozpoznal stejný paradox v jádru toho, co považujeme za „spásu“:
Miluj sebe i své bližní
Než však můžeme vyjít vstříc druhým, musíme nejprve najít sami sebe. Musíme zapomenout sami na sebe, abychom si skutečně uvědomili, kdo jsme. Nejlepším způsobem, jak milovat sebe, je milovat druhé, avšak nemůžeme milovat druhé, pokud nemilujeme sami sebe, neboť je psáno: „Miluj svého bližního jako sebe samého“ [Mk 12,31]. Pokud však milujeme sami sebe nesprávným způsobem, stáváme se neschopnými milovat kohokoli jiného. . . .
Jediná účinná odpověď na problém spásy proto musí sahat k oběma krajním polohám rozporu. . . .
Jak? Snaž se vidět sebe jako součást celku
Teprve když se uvidíme ve svém skutečném lidském kontextu, jako členové rasy, která má být jedním organismem a „jedním tělem“, začneme chápat pozitivní význam nejen úspěchů, ale i neúspěchů a nehod v našem životě. Mé úspěchy nejsou mé vlastní. Cestu k nim mi připravili jiní. Plody mé práce nejsou mé vlastní: připravuji totiž cestu k úspěchům jiných. . . .
a mysli na to , že každý člověk je zároveň součástí i tebe
Každý jiný člověk je kusem mne samého, neboť jsem součástí a členem lidstva. . . . To, co dělám, je také děláno pro ně, s nimi a jimi. To, co dělají oni, se děje ve mně a skrze mě a pro mě. Každý z nás však zůstává odpovědný za svůj podíl na životě celého těla. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), nadpisy překladatel
Prameny:
[1] Joan Chittister, We Are All One: Reflections on Unity, Community and Commitment to Each Other (New London, CT: Twenty-Third Publications, 2018), 1–2.
[2] Thomas Merton, No Man Is an Island (Garden City, NY: Image Books, 1955, 1967), 13, 16–17. Note: minor edits made for inclusive language.
Image credit: Perry Riddle, Lunch Hour in the Sun (detail), 1976, photograph, Illinois, public domain. Dick Rowan, California – Southern California Big Sur Coastal Area (detail), 1972, photograph, California. Flip Schulke, Inexpensive Retirement Hotels (detail), 1973, photograph, Florida, public domain. Jenna Keiper, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Humanity – we find ways to connect with each other across location, age, and space.