Vladimír Antonín Stoklas – nemocniční kaplan v Břeclavi
Uspokojování duchovních potřeb věřících
Svůj příspěvek bych chtěl uvést kratičkým ohlédnutím do minulosti, což jsem vlastně pokládal za mé začátky v SFŘ. Po ukončení duchovních cvičení na Velehradě v roce 1998 jsem měl možnost ho- vořit se svou první, skutečnou, živou františkánskou terciářkou. Kromě mnoha užitečných informa – cích o SFŘ mne už tehdy oslovila jedna a v té době rozhodující, myšlenka. Spiritualita našeho řádu spočívá v následování Ježíše Krista, a to službou starým a nemocným lidem. Nebudu to teď více roz –víjet, vydalo by to na další přednášku. S touto myšlenkou jsem se intenzívně zabýval v průběhu ně –kolika dalších let, což vyústilo vstupem do řádu. Myšlenka na službu starým a bezmocným však nadá- le zůstávala nenaplněna. Myslím, že podobné myšlenky by mohly být tím prvním pro všechny, kdo by se chtěli v tomto směru otevřít. Prosit Pána o vložení podobných úmyslů do našich srdcí. Kde a jakým způsobem bych mohl být platný a užitečný i já?
Během mých různých vzdělávacích aktivit, ještě před odchodem do důchodu, bylo i naše vzdělává- ní na IFS. Jeden blok sobotních přednášek věnoval p. Václav Ventura /přednáší bioetiku na ÚHLS 1. Lékařské fakulty UK/ službě v nemocnicích formou nemocničního kaplanství. Jeho přednášky byly tím posledním hřebíčkem na mé cestě k této službě. Od roku 2012 jsem pak začal navštěvovat ne –mocnici , záhy nato DS , pak i Domovinku a i DPS.
Hovořit, pokud možno komplexně o této tématice, je velmi nesnadné. Vzhledem k šíři a hloubce oblasti uspokojování duchovních potřeb věřících, ale i nevěřících. Již v době mého hledání jsem se zajímal o přednášky Dr. Svatošové, ať už osobně nebo ze záznamu. Tím jsem byl vlastně už tehdy ur – čitým způsobem formován.
Pokusím se teď krátce, možná někdy jen heslovitě, sdělit něco z toho, co jsem za dobu mého pů – sobení v této oblasti získal nebo si ověřil:
_ důležíté je získat důvěru, a to svou opravdvostí. Přitom ale aby naše snaha nebyla podbízivá. Může- me si být jisti, že pacient to brzy vycítí, pozná.
_ dále je důležité umět naslouchat. Je to cennější, než naše naučené vědomosti. Pokud přistupuji k pacientovi jako ten který je nad věcí, který všechno ví a na všechno zná zaručeně nejlepší odpověď, pak vězme, že jsme na nejlepší cestě brzy skončit.
_ vždy se musím umět vcítit do momentální situace svého klienta. Empatii se není možné naučit. Tu buď máme nebo nemáme. Ale v každém případě je důležité se o ni usilovat.
_ dát pacientovi prostor, čas, aby vyjádřil své pocity, názory. Nemusím s ním vždy souhlasit, ale po – rozumět a respektovat ano. Lítost může smazat vinu. I tu, kterou už nemůže napravit.
_ není důležité, jak dlouhý čas strávím s pacientem, ale jak tento čas s ním prožiji. Kvalitativně. Dů – ležité je věncovat se v tomto okamžiku jen jemu a všechno ostatní jde mimo. Věnovat mu tolik času, kolik cítím, že potřebuje.
_ musím umět přijmout i odmítnutí pacientem. Protože já nemohu vědět, čím nebo jak byl tento člověk ve svém životě zraněn, co si s sebou nese.
_ svou službu, nejen rozhovorů s pacienty nebo povzbuzením či radou, naplňuji taky podáváním eu – charistie a podle potřeby sloužením bohoslužby slova.
_ v DS i v Domovince vnímám maximální snahu ze strany vedení o co nejlepší podmínky pro své klien- ty a my si máme uvědomovat, že oni zde dožívají zbytek svého života.
_ umírající jsou našimi učiteli, protože i s těmi se setkáváme.
Službu starým a nemocným můžeme praktikovat i jiným způsobem ve svých farnostech, bez zvlášt- ního vzdělání či formace. Např. donášením nejsv. svátosti těm, kdo o to mají zájem i mimo návštěvy p. faráře třeba každou neděli. A při té příležitosti se s nimi mohu pobavit např. o tom co se děje ve farnosti, co bylo v ohláškách apod., protože mladí do kostela nechodí a nemá je kdo informovat. Aby i oni cítili stále svou sounáležitost s farností.
Podobným způsobem i když bez svátosti, se mohu dostat do kontaktu se starými a nemohoucími službou pro Radio Proglas i Televizi NOE. Pokud vykonávám službu KAPRA /kamarád Proglasu/ nebo KANOE /kamarád NOE/, pošlou mi obálky jednotlivých členů hromadně na moji adresu a já je pak do- ručuji ve své farnosti přímo domů. A zase osobně do ruky, ne jen vhozením do poštovní schránky. Podle zkušenosti už se pozná, kdo je vděčný za dobré slovo. Případně jim mohu nabídnout i pomoc se zasíláním příspěvků na vysílání.
Vladimír Antonín Stoklas
PS: Je to SLUŽBA, ne přivýdělek