Františkánská rodina v ČR

František Lev Nosek OFS (1886-1935) – Ekonomika bratrství v Kristu

Prvorepublikový politik za Lidovou stranu, poslanec Národního shromáždění (1920-35) a ministr ve dvou vládách Československa (1925- 29). Národohospodář, finančník, který se stal františkánem. Politická moc a moc peněz – jak to jde dohromady se spiritualitou sv.Františka? Vždyť ten měl na své první bratry nárok, aby – najdou-li někde peníze- se o ně nestarali o nic víc než o prach po němž nohama šlapeme.Tuto „kvadraturu kruhu“ náš bratr František Lev rozřešil – profesionalitou povýšenou na duchovní povolání- a svatostí svého života. K seznámení s životem tohoto výjimečného člověka jsem měl příležitost,právě když jsem se jako podnikový ekonom mohl vrátit k ekonomii jako vědě (květen 1988), i jako k možné přestupní stanici do budoucí politiky. Vzpomínky jeho přátel a spolupracovníků mi pomohly už tehdy, a od té doby pro mne tento bratr nepřestal být inspirující osobností i rádcem v kvadraturách kruhu, které se před námi nepřestávají vynořovat.Bude to tím, že předběhl svou, a možná dokonce ještě i naši dobu.

Františkova rodina

František Nosek se narodil v Chrudimi, a tam také složil svou zkoušku dospělosti na místním gymnáziu. Proto také když jsme s bratrem Mílou Müllerem přijeli místní křesťany seznámit s jejich rodákem- o kterém tu už nikdo nevěděl- mohli jsme si snad dovolit použít pro naši přednášku titulek: Bude mít Chrudim svého svatého? (2005). Řeknete- trochu laciný marketing! – ale jak čelit nevědomosti způsobené půlstoletím dvou totalit- pro které katolík-františkán, ještě spíš „blázen pro Krista“ nebyl rozhodně postavou k vystavování na odiv.

Otec

Františkův otec byl rakouským finančním úředníkem- respicientem finanční stráže. Tedy součástí státní moci monarchie, kterou se vynucovala daňová a celní disciplina. Věřící katolík byl loajální vůči monarchii způsobem, který přímo vzorově spojoval – ve své osobě- ono Ježíšovo- dávejte císaři co je císařovo, a Boží co patří Bohu. U císaře, který byl současně titulován „Jeho Apoštolské Veličenstvo“ to ostatně bylo mravně naprosto konzistentní, přinejmenším do okamžiku, kdy tento titul posloužil i k vyhlášení 1.světové války (přes úpěnivé zapřísahání papeže Pia XI., aby tak nečinil).

To už ale otec –také František- byl na Pravdě Boží. František syn byl ve svých deseti letech svědkem toho, jak jeho otec očekává příchod kněze s „posledním pomazáním“ oblečen ve své slavnostní úřednické uniformě. Smrt táty byla pro chlapce jistě bolestnou událostí, nicméně on si z ní odnesl odkaz po svém otci: naše povolání, profese, je služba bližním Bohem nám svěřená, a Bohu z ní budeme také jednou skládat účty. Tak to pochopil nejen pro sebe samého, ale – jak později mladým vysvětloval mravní smysl lidské práce, pro každého člověka bez výjimky, jak bychom dnes řekli- od V.I.P.- až po „cihlářského dělníka“ (jehož povolání jako příklad použil Nosek).

Matka

Matka Albína zůstala se starostí o syna (a starší dceru Marii) sama, navíc měli v rodině vzdálenou příbuznou jako schovanku. Monarchie se ale o své věrné služebníky dokázala postarat, i vdovským a sirotčím důchodem. „Být pod penzí“ byla tehdy výsada, jen pro nemnohé. A tak František od dětství inklinující k pomoci spolužákům ze sociálně slabších rodin, nacházel u matky pochopení, i když je přivedl domů na oběd. To byl odkaz po matce: solidarita státem vynucovaná potřebuje být doplňována solidaritou dobrovolnou, z lásky k bližním.

Po maturitě František nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1905), a neúplná rodina se kvůli tomu přestěhovala do Prahy. Byt v Karlíně, finančně dostupný pro vdovu, poté posloužil Františkovi a rodině poslance i ministra, až do smrti.

František Nosek v Praze

Příchod do Prahy byl pro maturanta z Chrudimi spojen s kulturním šokem, hned v několika směrech. Praha už byla církvi nepřátelská. Když na univerzitě zakládali katoličtí studenti Českou ligu akademickou, byli šikanováni spolužáky tak, že museli požádat o ochranu policie! Tím ovšem jen utvrdili většinu, že jsou donašeči rakouských policajtů. Praha byla národnostně rozdělena, univerzita už měla německou a českou část, a „cives academici“ spolu skoro nekomunikovali, dokonce ani přírodovědci (jak zaznamenal Albert Einstein při svém pobytu zde jen pár let po příchodu Noska do Prahy). V Praze už byl nazrálý i sociální, třídní konflikt, a sociální demokraté stavěli ideově na Marxovi. („Socani“ v žargonu doby i mnohem pozdější už pojmenováním – nadávkou, jen dokládají vztahy nepříliš přátelské).

V Praze se Nosek setkává i s vyděleností židovské minority, a s projevy antisemitismu. Ve všech těchto aspektech už – pořád ještě matrikově převažující katolicismus- „neměl na to“, aby kulturně tyto rozpory mírnil a kultivoval. Měli bychom vědět, že „vyrovnání se s náboženskou otázkou“ spojené s perzekucí církve po nástupu komunistů k moci, se připravovalo už dlouho předtím, ještě za monarchie.

Právnická fakulta

Nosek nastoupil na Pravnickou fakultu, a jako JUDr. i promoval (1910). Tam se ovšem pěstovalo i „národní hospodářství“ – tedy ekonomie, a discipliny, které už předznamenávaly budoucí sociální a hospodářské politiky. Právní rámec vzdělání ekonoma byl nesmírně důležitý: podnikat je možno jen v rámci práva, a s ohledem na veřejné dobro. Absolvent nastoupil na Finanční správu- ve šlépějích svého otce- ale jeho ambice mířily k teorii: začal se připravovat na budoucí profesuru. A zaměstnavatel mu vycházel vstříc, i ke studijním pobytům v zahraničí.

Už jako student v Lize Akademické řídil studijní kroužek a měl na starosti články v rubrice „sociální hlídka“. Dokonce inicioval založení podpůrného studentského fondu. Znal už také první sociální encykliku. Sociální spravedlnost ho lákala, a zastával solidární principy: proto se věnoval otázkám „progresivní sazby berní“ (dodnes i u nás aktuálně žhavé progresivity zdanění příjmu), ve vyspělejších zemích pak se zajímal i o otázky „kapitálových daní“. Ze zdravotních důvodů byl Nosek „nevoják“, a tak do války nemusel. Jeho „dálkové doktorské studium“ – v dnešním jazyku – tak trvalo až do pádu monarchie.

František Nosek reagoval na výzvu katolické církve

„Nahoře“ však bylo rozhodnuto jinak. V nové republice „volala katolická církev S.O.S.“- jak psali později Noskovi druzi: mezi nimi i ti, co se rozhodli pro vstup do politiky, v zájmu obrany křesťanství a jeho hodnot. František Nosek byl ideálně připraven, a výzvy doby nemohl odmítnout. Jeho politický start byl „raketový“: hned byl zvolen poslncem – za Dr.Kordače, nového arcibiskupa pražského, v Lidové straně získal rychle autoritu, (2.muž strany?), a po několika letech je delegován do dvou vlád jako ministr (nejprve vnitra, pak pošt a telegrafu). Přechod k novému státu nebyl po právní stránce žádnou velkou diskontinuitou: Obchodní zákoník a další zákony byly převzaty, jiné se upravovaly podle minulých zkušeností na nové podmínky. Znalostní kapitál poslance Noska se tu mohl plně uplatnit, a také byl ve svém prvním poslaneckém období nejčastějším referujícím ve Sněmovně.

Františkovo manželství

V době vstupu do politiky je už Dr.Nosek ženatý. Manželku nehledal daleko. Jeho ženou se stala – schovanka Anna Kubešová. Po roční studijní cestě v cizině ji požádal o ruku. Znali se od dětství, a rozhodujícím momentem pro Františka bylo, s jakou obětavostí se schovanka Anna starala v závěru života o jeho matku, a vlastně tak trochu i o svou druhou mámu. Toho byl ještě blízkým svědkem. Svatba se konala v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou ještě rok před koncem války. Poříčí a kostel sv. Havla byly v té době už 5 let zamilovanými místy pro Noskovu rodinu, pro jejich letní pobyty. Ačkoliv bydlívali jen v pronájmu, stalo se jim druhým domovem, ve 20.letech i jejich dvěma dětem, Aničce a Františkovi. Ještě mi bylo dopřáno v Poříčí besedovat s družkou jejich dětských her. Pro Noskovu rodinu se hřbitov u sv. Havla stal nakonec i místem věčného odpočinku. Tam putují už 85 let ti, kdo věří, že František Nosek žil jako služebník Boží. Nejprve to byli jeho přátelé a spolupracovníci, jeho „družina“, pak jejich děti. A bratři a sestry z III.řádu svatého Františka, od 80.let především ze společenství u sv.Anežky v Praze-Spořilově.

František Nosek sekulární františkán

Že byl poslanec a ministr i sekulárním františkánem- bratrem Lvem,víme od jeho duchovního vůdce P.Jana Ev.Urbana. Neznáme den ani rok (1926 ?) jeho profesního slibu, ale podle nepřímých indicií se tak stalo relativně pozdě, v době, kdy už byl bratr Lev známým politikem, a kdy Otec Urban se už stával i veřejně známým knězem 1.řádu sv.Františka. Ministr Nosek byl vrstevníkem jiného Jana, Kapistrána, v 1.řádu již zasloužilého provinciála, ale duchovní spřízněnost přitáhla bratra Lva k Otci Urbanovi, o 15 let mladšímu. Ministr Nosek byl „mladý duchem“, a vracet Čechy Bohu, to byla úžasná duchovní motivace, která ty dva omilostněné spojovala. A Spořilov byl jedním z nejvýznamnějších míst jejich společné angažovanosti, jak ve zrodu sester Apoštolátu sv.Františka, tak při realizaci stavby kostela posléze zasvěceného Anežce Přemyslovně.

František Nosek bral politiku jako evangelizaci

Dr.Nosek začal „vracet Čechy Bohu“ vlastně už několik let předtím, svým vstupem do politiky. Jeho účinkování v Poslanecké sněmovně a v politice vůbec mělo tak výjimečný charakter, že jednu z našich božurek – po desítkách let- věnovanou Dr.Noskovi, jsme neváhali nazvat „Politika jako evangelizace“. Tato výjimečnost také může pomoci vysvětlit, proč právě k hrobu tohoto politika trvá nepřetržitá tradice poutí už 9.desetiletí, ačkoliv „do učebnic dějepisu“ se jako politik nedostal, a dnešní politologové jen výjimečně tuší, že někdo takový jako on žil. Neboť cíle politiky bývají různé, ale křesťanské misie k nim patří opravdu spíš výjimečně. Evangelizace, která byla bratru Lvu umožněna jako politikovi, trvala pouhých 15 let, zemřel mlád, nedožil se ani 50 let. Měla ovšem také mnohem širší záběr, než jen Poslaneckou sněmovnu.

Spořilov

Kostel na Spořilově- již zmíněný- byl toho významným dokladem- ale jen jedním z velkorysé iniciativy: snahy zajistit duchovní službu novým pražským předměstím, často opuštěným, pastoraci vzdáleným. Bratr František Reichel připravil v tomto bodu speciální monografii k výročí 800 let Františkovy řehole; právem, protože františkán bratr Lev, duchovně vedený Otcem Urbanem, se na realizaci této vznešené myšlenky podílel jako „realitní makléř“ a „developer“, ovšem ojedinělého druhu: vyhledával a zajišťoval pozemky pro stavbu kostelů s největší budoucí „výnosností“- ve spáse dosud opuštěných duší. V několika případech měl pak na výsledku i „lví podíl“- hodný jeho řeholního jména, jako na Spořilově.

Otec Urban učil, že k Bohu máme jen takovou lásku jakou máme ke svým bližním, a tak bratr Lev se stal také iniciátorem velkého charitativního díla. „Domovy svaté Kláry“ sloužily seniorům, prázdninové kolonie pro mládež- letní tábory- zase městským dětem z chudých poměrů, jak je bratr Lev znal i z Karlína. Ke všemu byly ovšem zapotřebí i peníze: a poslanec Nosek, bývalý ministr, se jako františkán nebál žebrat. Ale co je překvapivější, on se nebál také podnikat, a z výnosu podnikání dávat také podíl našemu milému Pánu Bohu- v našich bližních.

František Nosek ekonom

Tak se dostáváme ke stránce osobnosti Dr.Noska ,stejně významné jako jeho práci politické, tedy k Noskovi jako ekonomovi, v tehdejším jazyce „národohospodáři“. Národohospodářem byl ovšem Nosek už jako poslanec, například když předsedal parlamentnímu výboru, který měl hledat rezervy ve veřejných rozpočtech. I zde – v této jako vždy konfliktní problematice – se osvědčil, jako františkán: když hrozilo, že poslanci se na ničem nedohodnou, neváhal vytáhnout příklad svatého Františka- a „ono to zabralo“. Ale jeho důležitějším polem byl „byznys“ sám, sféra „mikro“, podnikání. Ovšem zase podnikání výjimečné: ekonomika svatého Františka. Tehdejší Lidová strana se starala o drobné zemědělce, její hlavní voličskou základnu. František Nosek byl vůdčí osobností při zřizování, vedení, a školení Hospodářských družstev a Lidových záložen. Družstva sloužila soukromě hospodařícím rolníkům v oblastech „zásobování“ a „odbytu“. Lidové záložny byla svépomocná spořitelní družstva, opět orientovaná převážně na chudší, venkovskou klientelu. Oba typy podnikání měly své ústředí ve Spálené ulici v Praze, kam Dr.Nosek docházel ze sídla Parlamentu, které bylo tehdy v Rudolfinu. Nebylo to vnímáno jako „konflikt zájmu“ obecně, a tím méně v případu poslance Noska.

Ten, když hovořil k mladým katolíkům, kteří uvažují o vstupu do politiky, kladl jim na srdce princip, jímž se sám snažil řídit: už jenom pomyšlení, jak využít mocenského vlivu a postavení pro osobní prospěch, je úkladem proti základům státu. Podobně vedl a školil pracovníky hospodářských družstev a záložen: nešlo jen o profesionálně vedené semináře o účetních a daňových předpisech, šlo o mnohem víc: o duchovní cvičení svého druhu, vlastně formování specifické spirituality křesťanů, kteří se dali na podnikání, obchod, zacházení s penězi. V této podobě řešil bratr Franišek-Lev dilema františkánství a peněz, jako dobrého sluhy a zlého pána, jako výchovu k úplné osobní nezištnosti při zacházení s penězi druhých,našich bližních. Peníze mají v posledku sloužit k cílům duchovní povahy. K tomu ovšem musí být člověk-profesionál, formován duchovně.

Formace mladých katolíků

A formace mladých katolíků, to bylo další pole tak úžasně široké aktivity bratra Lva. Jeho schopnost upoutat mladé, a mnohé ovlivnit duchovně na celý život, často jen jednou jedinou přednáškou – z těch desítek, ba stovek, které měl po českých městech i venkovu, to bylo obrovské charisma bratra Lva. Není náhodou, že to byli právě mladí ze SKM, kteří připravili první sborníček o Dr.Noskovi /Dr.Nosek mladým/. Reedice po 70 letech je cenná připomínka k tomu, abychom ve vzpomínání na našeho výjimečného bratra nepolevovali. A abychom zkoumali, v čem ta schopnost oslovit mladé, spočívala; abychom se poučili…

Otec Urban napsal po smrti Dr.Noska, že jeho životopis by musel být zjevením. Zatím – už po více než 80 letech- jde z naší strany o střípky, i když z už četných příležitostných vzpomínek a zamyšlení nad životem našeho bratra Lva, zejména při jeho životních výročích. K životopisu –zjevení- jsme se nedopracovali. Tomu by muselo předcházet hlubší studium písemně zachovaných počinů JUDr.Františka Noska, jeho proslovů v Národním shromáždění, ve vládě, jeho časopiseckých a novinových článků. Je pozoruhodné, že mnohostrannost osobnosti Dr.Noska je tak bohatá, a každá z těch stránek září nasvícena duchovním světlem, že budoucí „titulkář“ životopisu to nebude mít snadné. „Politik, který nikdy nelhal“. „Národohospodář ve službě obecnému blahu“. „Finančník, který zemřel v chudobě- ač jeho podniky prosperovaly“. „Charizmatický vychovatel mladých“…„Služebník Boží“. (Ten poslední prý vyžaduje splnění kanonických podmínek, takže zatím jen „v duchu“).

Sestry Urbanky

Sestry Urbanky vydaly pamětní list s pozoruhodnou mozaikou- na níž jsou portréty Otce Urbana a Dr.Noska, ozářené duchovním světlem, jaké se mezi duchovním vůdcem a penitentem zrodilo za necelých 10 let jejich spolupráce. Mozaika byla nalezena po letech v útočišti sester u sv.Václava v Dejvicích, rok vzniku ani autor nejsou známí. Pravděpodobné je to, že šlo o dílo – velice zdařilé i umělecky- vytvořené krátce před nástupem obou totalit. Důležitější je to, co sestry považují za nejpozoruhodnější rys osobnosti bratra Lva: a tím je jeho role v jeho vlastní rodině, jako manžela a otce. Ženy zasvěceného života, které se samy dobrovolně vzdaly úžasného daru mít vlastní dítě, si nejvíc váží statečnosti a síly víry, s jakou bratr Lev dokázal přijmout smrt svého desetiletého synka Františka, a krátce poté i své milované ženy. Víra, že Bůh pro jeho Františka dokáže na věčnosti zajistit takové dobro, jakého by on sám nikdy nebyl schopen.

Někdy jednal prudce

Otec Urban vydával svědectví, že život jeho penitenta byl už v posledních letech trvale nadpřirozený. Nevytvářel však barvotiskový obraz světce, zbaveného už jakýchkoliv lidských slabostí. Dr.Nosek neměl jen přátele, kteří ho milovali a obdivovali. Byli tací, kteří mu nerozuměli, nechápali ho. A podle Otce Urbana, za to ani nemohli: bratr Lev šiří svých znalostí a hloubkou svých úsudků byl „hodně napřed“. A tak se stávalo, že jednal překvapivě prudce, jak to od něho lidé nečekali. Znali ho totiž současně jako člověka nejvýš pokorného, ministra, který v úřadu otvíral dveře podřízeným- jako služebník služebníků. Kolegové si všímali, že ve vlaku nejen odmítá přejít do 1.třídy, na kterou měl nárok, ale dokonce pouští sednout jiné, a sám zůstává na chodbičce, v družném, zaujatém hovoru. A teď najednou „vyletí“ , „vybuchne“. Otec Urban použil výrazu „bryskní“, který ani Otec Benedikt – veden zájmem o bratra Lva- nebyl s to najít ve slovníku spisovné češtiny. Důvodná domněnka je ve slově převzatém z franštiny: brusque (brysk) znamená náhlý, prudký, také unáhlený. N a někoho „vyletět“ však mohlo být také spravedlivým hněvem…

Politik který nelhal

Dr.Nosek si všímal mravního úpadku, v byznysu i v politice. A děsil se i kam to povede. Ale na druhé straně zásadně odmítal paušální vylévání špíny na politiku a demokracii jako takovou. To, že František Nosek nikdy nelhal, poslancům samozřejmě neříkal on sám, ani jim to nepotřebovali říkat jiní. To za ta společná léta ve sněmovně odpozorovali sami. Proto měl autoritu, i u těch druhých, jiných, „protivných“. Přátelé a pamětníci Dr.Noska spojovali jeho charakter, povahu milovat, ne nenávidět, s latinským heslem, které bylo před vstupem do sálu u P.M.Sněžné, kde se konala setkání iniciativy Otce Urbana „Studium catholicum“: „Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen přístup“. Bratr Lev, mírný jako beránek- jen někdy „pruďas“.

František Nosek se stal veřejně známým před 100 lety. Po všech peripetiích doby a dvou totalitách, je však bratr Lev už „naším současníkem“: veřejně angažovaným křesťanem v parlamentní demokracii a kapitalistickém způsobu hospodaření. To činí jeho životní příklad zvlášť přitažlivým. Lze namítnout: a co po něm zůstalo? O jeho skrytosti pro svět politiky i byznysu již byla řeč. Ano: kostel sv. Anežky na Spořilově, vysvěcený jen několik měsíců po jeho smrti, to je dědictví viditelné. Hospodářská družstva jím vedená pohltili nejprve agrárníci za totality první, a zestátnili komunisté za totality druhé. Týž osud potkal i lidové záložny. Myšlenka družstevnictví byla zdiskreditována použitím násilí, mimoekonomického donucení. Pokus o obnovení „svépomocných spořitelních družstev“ v privatizaci ztroskotal na prohospodařené, vytunelované důvěře. Tedy co: ani kámen na kameni nezůstal? Vzpomínky druhů Dr. Noska – už z „normalizace“ let 70. – obsahují pozoruhodné hodnocení: socialismus realizuje mnohé z myšlenek Dr. Noska – ale pokouší se o to „bez Boha“. Je-li diagnoza správná, terapie je nasnadě: vrátit se k Noskovým myšlenkám – ovšem s Božím vedením.

Hnutí Fokolare po 20.letech své zkušenosti s „ekonomií společenství“ došlo ústy prof. Lugina Bruni-ho k závěru, že ekonomie společenství potřebuje pevnější institucionální formu: v osvědčené instituci družstevnictví. Týž prof. Bruni, byl pověřen papežem Františkem jako organizační ředitel setkáním mladých v Assisi, pod názvem „Františkova ekonomika“. Setkání bylo z letošního jara pro pandemii odloženo na podzim, a i tak k němu dojde jen ve virtuální podobě. Co je rok proti věčnosti: a „náš František“ Nosek, má na vizi pro budoucnost zaděláno už skoro sto let. To je jeho dědictví „neviditelné“. Ekonomika „bližního jako sebe sama“. „Ekonomika bratrství v Kristu“. Deo gratias.

Vzpomínka na Dr. Noska – Eliška Chudáčkové na konci stránky

Odkazy na webu o Dr. Noskovi

• cs.wikipedie 
• Soubor děl
• Zpráva výboru rozpočtového o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 2226) k vládnímu návrhu zákona
• Poslanecká sněmovna
• Politik který nikdy nelhal (několik článků v časopise poutník – najdeš na www.sfr.cz …Do bloku Hledej zadej dr. Nosek a články ti vyjedou)
• Může se stát politik světcem?
• Concordia – o Dr. Noskovi
• Zpráva o stavbě kostela na Spořilově

Láska k terciářům jako k církvi diaspory a Apoštolát sv. Františka sestry Urbanky

Otec Urban je nejvýznamnějším českým františkánem minulého století; a také nejzasloužilejším „ředitelem“ Třetího řádu sv.Františka. Do roku 1950 patřil i k nejznámějším představitelům katolické církve v české veřejnosti. Poté byl na čtyři desetiletí -s krátkou výjimkou po Pražském jaru- ve svém působení omezen vězením, izolací a nemocí. Od jeho smrti to bude už dalších 30 let. Odkaz jeho života přitom míří do budoucnosti, a to nejcennější je plodem právě těch desetiletí umlčení. Malé zamyšlení v medilonku nad životem kněze, pro kterého byl každý den- i v těch nejtěžších dobách- vždy novou událostí, je jen nepatrnou splátkou toho, za co mu zůstáváme dlužni. Jako ke zpovědníkovi mého zpovědníka mám i osobní důvod ke vděčnosti.

Dětství

Pokřtěný Josef Vojtěch Urban se narodil v prvním roce 20.století jako městské dítě na pražském Žižkově. Doba a sociální prostředí tam už církvi příliš nepřály; křest byl však ještě zvykovou záležitostí. Nedaleko od sebe věkem i bydlištěm ze Žižkova pocházejí další dvě známé osobnosti: Jaroslav Seifert a Franta Sauer. Ti dva – tak odlišní- se oba dali od církve „nalevo“, jeden – původně jako „proletářský básník“ – a nakonec Nobelista za literaturu, a druhý-hospodský kumpán, „slavný“ jen jako anarchista organizující povalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Oba se však v závěru života navrátli k Bohu a do církve- u básníka to bylo veřejně známo díky církevnímu pohřbu u sv.Markéty v Břevnově, u anarchisty v tomto bodu spoléhám na novodobou legendu. Josef Vojtěch Urban naproti tomu – proti všem rodinným a sociálním předpokladům- pocítil duchovní povolání už v dětském věku, a jako gymnazista se v 15 letech stává členem „Třetího řádu“ sv.Františka. Rok poté se setkává s čerstvě zvoleným provinciálem 1.řádu Janem Kapistránem, a ten ho přesvědčí, že III.řád je rozhodně chvályhodný, ale neobejde se bez řádu prvního: potřebuje duchovní asistenty – tehdy ještě „ředitele“- potřebuje kněze. Oba dva jsou mladí: Urbanovi je 16, provinciálovi 31, a pro oba je setkání osudové. Řeholní jméno Othon je v 1.řádu převáženo Janem Evangelistou- „vyšší bere“. V následujících více než třech desetiletích se budou setkávat nejen ve službě III.řádu, ale posléze i v roli vedení 1.řádu. Mladšímu Urbanovi je dopřán požehnaný věk, a tak o 25 let přežívá Jana Kapistrána. Tím je mu „dopřána“ křížová cesta dlouhého věznění, ale i dar poznání a přečtení ducha a znamení „nové doby“. A v tom je cenný i pro nás, ještě dnes.

Urban OFM a Kapistrán OFM

Nedá mi to, aby ty dva představitele observance neporovnával. Pražák, Hanák, zkušenost chudoby městské a venkovské. Oba láká nejen duchovní povolání, ale i vzdělání „světské“- doktorát z filosofie získávají v obdobném věku, ale jen proto, aby byli s to přivádět i „hlavy študované“ k tomu Jedinému Mistru. To vůbec neznamená, že by zapomínali na „lid“ prostý, i nevzdělaný. Církev sloužící – to je spojuje- a ta potřebuje připravené služebníky. To první jejich setkání zůstává symbolické: Kapistrán se soustřeďuje víc na církevní školství a 1.řád, Urban také učí kleriky a vede duchovní cvičení i pro kněze, Třetí řád zůstává ale jeho „první láskou“. Má velké ambice, je mladší a pln energie: Čechy chce vrátit Bohu! Františkáni jsou pro něho řád apoštolský, církev bez misijních ambicí pracuje ke smrti. Je vynikajícím kazatelem, káže dokonce ještě před vysvěcením. Z kostelů je třeba vyjít i „do světa“, jen církev „vycházející“ má budoucnost: horlivě publikuje, dostává se do rozhlasu, promlouvá k běžným posluchačům, dostává se mu už v mladém věku i sluchu u elit (sám popisuje audienci u prezidenta Masaryka). Klíčová mi přijde episoda, zachycená v diplomce o Kapistránovi, k níž se mohl autor dostat třeba zprostředkovaně, ale jen od přímého svědka. Provinciál je na Jungmannově náměstí osloven věřícím, který se chystá na mši svatou u P.M.Sněžné. Zajímá se o to, zda bude kázat otec Urban. Odpověď provinciála svědčí o jeho perfekcionismu i v duchovní službě nejvlastnější, v hlásání Božího slova. Mohla by ale současně být jistým odstupem od snah mladšího bratra ve službě: otec Urban „už dostal svůj díl. Je to slovo Boží, ne Janovo“. Těžko se ubránit asociaci na slova Mistrova, kterými varuje před pokušením už u lidu starozákonního, totiž konat dobrodiní a modlit se pro slávu u lidí („ti už mají svou odměnu“).

Hnědá totalita

Otec Jan, když se po letech, v závěru života, zamýšlí nad převratnými událostmi, které jsou pro něj příznačné, má pozoruhodný postřeh: kdyby nebylo jeho dětské zkušenosti s hmotnou i morální bídou na pražském Žižkově, nebylo by ani jeho Apoštolátu na chudých pražských předměstích. A nebylo by ani jeho věznění. Vysvětlení této logiky a kauzality nepodává. Ta první část je jasnější: co oči nevidí, srdce nebolí. Kdo prožil dětství v materiálním blahobytu a uspořádaných, láskyplných vztazích ve svém okolí, nebude mít v sobě tak silné puzení něco konat pro odstranění hrozné bídy a ztrátě víry. K pochopení druhé části může přispět právě dřívější výrok Jana Kapistrána. Veřejná známost Otce Jana, jeho „sláva“ nejen ve slově, v kázáních, ale ještě více ve skutcích dobropřejné lásky, se po komunistickém převratu obrátila proti němu. Ideologie „bezbožeckého komunismu“ (Divini Redemptoris, 1937), usiluje o řešení hmotné bídy třídním násilím, tvrdou pěstí, nerozumí a nemůže rozumět apoštolským snahám o obrácení lidských srdcí. Náboženství chápe také jen jako ideologii, nabízející „opiát“ příslibu života věčného. A protože obě „ideologie“ mají stejnou „cilovou skupinu“- ty odstrčené, vykořisťované, strádající bídou, jde o „konkurenci“,nakonec o nepřátele. František Reichel ve svých Dějinách SFŘ padesátileté období útlaku a nesvobody (1939- 1989) dělí na dvě periody: „omezování“ a „potlačování“. „Hnědá totalita“ kněze považující za „politické“, držela v koncentračních táborech, věznila i popravovala. Bohoslovecká fakulta byla jako všechny české vysoké školy uzavřena. Kolej sv.  Antonína v Kroměříži, kterou Otec Jan Evangelista dovedl do úspěšného otevření, byla rok poté (1941) násilně zabavena nacisty, a peníze vybrané Otcem Kapistránem od drobných dárců tak sloužily dál mládeži, ale jen německé, té co byla v Hitlerjugend. Poslední rok války pak byla německým vojenským lazaretem. Můj nejstarší bratr František v těch letech studoval jen kousek odtud na Učitelském ústavu. Ještě po letech mu leželo v hlavě, že němečtí vojáci měli na svých opascích „Gott mit uns“. Otec Urban za Protektorátu své úsilí o návrat Čech Bohu nevzdal, ale ve své publikační činnosti se soustředil výlučně dovnitř církve, a především na Třetí řád: desítky, stovky článků v Katolíku a v Serafickém praporu jsou toho dokladem. To, stejně jako vědecká práce Otce Kapistrána za zdmi kláštera, nebylo pro nacistickou moc vnímáno jako „politika“ Říši nepřátelská. Když se však k moci dostala „totalita rudá“, vnímala postoj církve za Protektorátu jako kolaboraci. Ježíšovo naučení dát císaři co jeho jest, a co je Boží dát Bohu, bylo pro komunistický odboj kapitulací: na násilí znal odpověď jen v násilí, a to mohl propagovat jen v ilegálním tisku. Václav Ventura uvádí ve své monografii část soudního líčení s Otcem Janem, a z něho je zjevná snaha soudce dokázat, že Otec Jan kolaboroval s nacisty; jak jinak by si mohl dál kázat a psát svým ovečkám?

Historická vsuvka

Trvalo 75 let, než dnešní němečtí biskupové uznali, že se jejich tehdejší předchůdci v biskupské službě podíleli na kolaboraci s nacizmem. Pro české katolíky to ovšem za války znamenalo snímat i hříchy svých německých bratří ve víře. Německy psaná encyklika z téhož roku jako ta obracející se proti „bezbožeckému komunismu“ , jasně argumentovala, že ideologie rasové nadřazenosti je neslučitelná s křesťanstvím. Němečtí biskupové ji nemohli neznat, ale už bylo pozdě: Hitler byl u moci už 5 let (a bolševismus 20 let). Učitelský úřad církve ve věcech sociálních pracoval v dimenzích staletí, a tím s trvalým zpožděním. Pozdě přišla už encyklika „Rerum novarum“ papeže Lva XIII., našeho bratra v III.řádu: dělnickou třídu církev ztratila už v 19.století.

Tato historická vsuvka je nezbytná pro neoddělitelnost lásky a pravdy. V písni Petra Ebena „Učiň mne Pane nástrojem“, na upravený text sv.Františka, zpíváme: „víc než být pochopen, druhé chci chápat“. Pro pokus o toto pochopení se vraťmě na Žižkov po 1.světové válce. Jaroslav Seifert ve své autobiografické knize „Všechny krásy světa“ vzpomíná na svoji maminku, která víru neztratila (na rozdíl od otce „socana“), a jejíž oblíbenou písní k vzývané Matce Boží byla ona z našich dnešních kancionálů. „K nebesům dnes zaleť písni…“. V její čtvrté sloce pořád ještě zpíváme „když nás bída, nouze svírá, k nebesům veď pohled náš…“. A to přesto, že naše generace nemá už ani ponětí o bídě a nouzi za 1.války. Jan Ev.Urban znal ubohoučký „standard bydlení“ v žižkovských činžácích ; ale ten ještě nebyl nic proti tomu, s čím se setkal v letech světové hospodářské krize v „koloniích“ na dalších pražských předměstích, kde v baráčcích, chatrčích z plechu, odpadů dřeva, krabic, papundeklu bydlely i rodiny s více dětmi. A kde na dětské úmrtnosti se podílela i podvýživa. Dnes o nich víme už jen ze „třetího světa“ pod pojmy „slums“ či „favelas“. .

Sociální krize

A této nesmírné sociální krizi se Otec Jan rozhodl čelit za pomoci Třetího řádu! Už před propuknutím krize (1927) se stal jeho ředitelem, a byl přesvědčen, že jeho probuzením má šanci na duchovní obnovu celé církve, a nakonec i společnosti. Ambice nesmírná: vždyť ještě před jeho vstupem do Třetího řádu měl tento spolek pověst sklerotického společenství „starých bab“. Vstup mu ještě jako chlapci rozmlouval i kněz P.Chlumský, který později stál v čele SKM- Sdružení katolické mládeže- a světe div se- který se spolu s JUDr.Františkem Noskem stal jedním z nejbližších spolupracovníků Otce Jana na díle Apoštolátu a Katolické akce- mezi mladými! Otec Jan dokázal mezi „starými bábami“ najít mnoho „světic“, obětavých žen ryzího křesťanství. Třetí řád se utěšeně rozrůstal početně už ve 20.letech, vždyť jen v Kroměříži měl také díky Janu Kapistránovi přes 400 sester a bratří, a v celé republice šlo počty nejméně o řád vyšší než dnes. Urbanovi však nešlo jen o „počty“, především mu šlo o hlubokou vnitřní proměnu, novou evangelizaci, jako kvasu pro evangelizaci těch pro církev už zdánlivě ztracených. Dílo začalo na Spořilově, vedlo k ustavení samostatné církevně právní osoby – sester Apoštolátu svatého Františka, z provizorní kaple se zrodil kostel Blahoslavené Anežky a českých patronů. Sídlem Apoštolátu se pak stal kostel sv.Václava v Praze Dejvicích s dvěma přízemními domky jako útočištěm sester. Dílo rostlo, vznikaly jeho pobočky na dalších místech republiky- vždyť „společenská objednávka“ po sociální a duchovní pomoci byla ve společnosti obrovská. A nové ratolesti rašily na kmínku Třetího řádu. Odvážný pokus čelit krizi dokládal, že má Boží požehnání. Řešením pro celou společnost ovšem být nemohl.

Univerzální církev na krizi reagovala encyklikou Qudragesimo anno, ke 40.výročí první „dělnické encykliky“ Rerum novarum (1931). „Katolická akce“ v řadě zemí následovala jako snaha pomoci v nouzi nejvyšší. To už ovšem světová hospodářská krize vrcholila. Na tehdejší Československo dopadla zvláště tvrdě. Ani stovky obětavých sester neměly šanci postarat se o rodiny nezaměstnaných jež šly do statisíců. V regionech, kde je 25-30 % nezaměstnaných, se rozpadá sociální soudržnost.

Selhání širokých elit

Dosavadní kritické zamyšlení nad opožděnými reakcemi Církve v sociální sféře by mohla vyznít jednostranně. Ve skutečnosti šlo o mnohem širší selhání elit: vědeckých, hospodářských i politických. Teoretická ekonomie se věnovala bádání ve „věži ze slonoviny“, byla „uměním pro umění“, někdy dokonce jako programový únik od reality. „Dříve než stačil John Maynard Keynes vysvětlit svým současníkům, proč vzniká nezaměstnanost, měl už Hitler recept na její řešení. Tím bylo ovšem zbrojení, příprava na válku“. (prof.Joan Robinsonová o 40 let později). Thomayerova nemocnice si připomíná výročí založení, ještě jako „Masarykovy domovy“: unikátní zdravotnický a sociální komplex byl dokončen ještě před krizí; když propukla, představitelé hlavních politických stran argumentovali, že jde o zbytečné vyhazování peněz. Podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky, vše bylo ještě v plenkách. Tvrdost srdcí měla vrch.

Věznění

Dr.Oto Mádr, teolog, kterého nám bylo dopřáno ještě zažít, uváděl Otce Jana Evangelistu Urbana jako hlavního řečníka při zahájení přednáškového cyklu „Živá teologie“ (1969), a hovořil ještě i na jubilejním semináři ČKA v Emauzích k jeho nedožitým 100.narozeninám (2001). Otce Jana představoval jako nesporně tu nejvhodnější osobnost, předurčenou k úkolu učinit teologii opět živou, a jako osobnost, která byla ve svých postojích i skutcích radikální: a Otec Jan ani nemohl jinak- měl-li být věrný zakladateli řádu, svatému Františkovi. Při výročí 70 let od komunistického puče vzpomínali pamětníci, že Dr. Mádr byl jedním z těch, kteří už tehdy měli jasno v diagnóze vzniku tohoto společenského onemocnění: bezbožecký komunizmus byl nezamýšleným, zapíraným a samozřejmě nevítaným dítkem bezbožeckého kapitalizmu. Tak radikální pojmenování systému ovšem sociální encykliky v nadpisu neuváděly- a kritické, principiální i věcné argumenty uvnitř textu se ukázaly být málo. Na sociální encykliky většina katolíků nereagovala, natož církvi odcizená společnost.

List ze žaláře

Otec Jan svůj „podíl“ skutečně dostal, v nesení kříže, jeho odměnou byl vykonstruovaný rozsudek na 14 let, a 13 a půl roku z toho si také „odseděl“. Pravá radost – laetitia vera, nevinně vězněného. Vžít se do toho neumíme. Otec Jan mluvil posléze o nejdelších exerciciích. Za 30 let předtím měl toho hodně načteno, nyní si myšlenky uchovávané v paměti znovu vybavoval, a objevoval nové, dříve netušené, hluboké souvislosti. Knihovny a studovny doplnila, nahradila a převýšila vlitá moudrost. Jeho role „ředitele“ Třetího řádu nebyla odvolána, a tak se jí snaží dostát i v podmínkách, které jakémukoliv duchovnímu vedení nepřály. Dochoval se propašovaný „List ze žaláře“ někdy z prvních let věznění, kterým se Otec Jan obrací na své svěřené ovečky v Třetím řádu- a z věčnosti i na nás dnes! Alespoň jedna věta z dopisu: „Všechny své dny, se vší prací, utrpením, starostmi, ctnostmi, slovy i myšlenkami dávejme Bohu…zbavujme se sebelásky, nezištně konejme,…buďme průkopníky lepšího, Bohu bližšího světa.“

Izolace na „svobodě“

Když se Otec Jan dostává konečně z vězení (1963), je dál držen v izolaci, ale tolik ze světa poznává, aby pochopil, že bezbožecký komunismus už nezná nezaměstnanost, právo na práci je zároveň povinností pracovat. Práce je dost i pro ženy, a Československo vykazuje nejvyšší míru pracovní aktivity žen na světě. Výchova dětí se socializuje na úkor rodiny: v trochu smutném naučení lidové zkušenosti jsou domovy důchodců odplatou dětí rodičům: za jesle a školky. Nejkřiklavější materiální bída zmizela – ovšem díky mylnému pojetí člověka v „historickém materialismu“ se za to platila vysoká daň v zesílení duchovní a mravní bídy: potrat přestává být kriminalizován, o narození ditěte rozhodují materiální podmínky rodiny. Děti jsou ale zapotřebí jako budoucí pracovní síla, a tak stát usiluje o optimalizaci porodnosti: na jedno narozené dítě připadá přibližně jedno, kterému nebylo dopřáno se narodit. Násilné změny poměrů plodí nové křivdy, a náboženství hodlá režim vykořenit.

Diaspora

„Pražské jaro“ je potlačeno srpnovou invazí, a v již jen dobíhajícím uvolnění má Otec Jan šanci krátce působit jako kněz- jako exercitátor – a jako duchovní vůdce. Prezentuje novou vizi pro církev, jejím klíčovým slovem je „diaspora“. „Čechy vrátit Bohu“ je již nereálným snem: Otec Jan ale už ví, že tato ambice ani neměla reálný biblický základ: apoštol nemůže obrátit všechny- to nemohl ani Syn Boží- když jeho Otec dal člověku do vínku svobodu tak velkorysou – odmítnout i Jeho. Nejde už tolik o početní velikost církve, ta je kvalitativní svou povahou. Jde o milost, o zázrak obrácení jednotlivců. To však není rezignace ani v nejmenším! Je to náročná výzva pro malá společenství církve, aby se vrátila k ryzosti života z víry prvotní církve, aby byla zrnky soli, hořčíčnými semínky, kváskem, aby všichni ti nevěřící kolem mohli s obdivem poukázat: Pohleďte, jak se milují.

Sestry Urbanky OFS přežily

Tato vize církve diaspory se rodila v letech věznění, a ověřovala v letech následujících: v internaci docházelo k takovému sblížení křesťanů, k takové ekuméně, o jaké se v letech svobody nikomu ani nesnilo. Apoštolát sv.Františka přežil jako církev diaspory obě dvě totality, a sestry Urbanky se s láskou staraly o svého zakladatele, posledních deset let už vážně nemocného opět v diaspoře. Poslední roky mluví Otce Jan o tísni, kterou u něho vyvolává pocit, že lidstvo se změnilo, že lidé úplně jinak chápou, bojí se nového – našeho tisíciletí. Cítí, že doba se radikálně změnila i pro jím založený Apoštolát sv.Františka. Senioři v domově důchodců, kam mne sestry Apoštolátu směřují, už netrpí materiální bídou, dostanou najíst, jsou v teple, přiměřeně jsou i léčeni. Tělo dostává co mu náleží, trpí duše, jíž je upírána i existence. Duše strádá osamoceností, vždyť nejen chlebem živ je člověk. Dokud jsou v domově trpěny Školské sestry sv.Františka, daří se pro věřící zajistit i nedělní mše svatá. Ale i staroušci bez daru víry jsou mi vděčni za každou i krátkou návštěvu- a já zase sestrám vděčím za milost této malé služby…

Třetí řád je církví diaspory

Otcův milovaný Třetí řád, se stal ještě za jeho života církví diaspory: a náš dnešní Sekulární františkánský řád je ve svých malých, rozptýlených místních bratrských společenstvích církví diaspory! Nuže, hleďme jen, abychom dostáli vysokým nároků Otce Jana. K tomu nechť je nám nápomocný i následující pokus o vystižení alespoň vybraných rad z úžasného duchovního odkazu Otce Jana Evangelisty. Většina z nich pochází z duchovního doprovázení, ze svátostí smíření, ze svátosti, v níž kněz je i nadále nenahraditelný i pro cirkev diaspory- i když tíhu dne a příležitost disponování k zázraku obrácení máme především my, laici žijící ve světě.

Myšlenky Otce Jana Evangelisty promlouvají k nám, do naší doby, vyvolávají otázky, asociace.

1.“Bůh je nejprve Láska; teprve potom Rozum“. – A co člověk ve „společnosti vědění“- jak má být Božím obrazem? – když ve vědě, je prý láska sprosté slovo…“Čertovo kopýtko“ jakoby vyčuhovalo už ze základů naší západní racionality. Poznání vzpourou proti Bohu? Naše zbraně jsou jiné než měl Goliáš: víra, pokora, duch chudoby.

2.“Jen láska může nutit k chudobě. Chudoba bez lásky nemá cenu ani pro Boha ani pro lidi.“ – A což potom bohatství bez lásky? Pro koho má cenu? Chudoba v lásce dává člověku úroveň, ne bohatství.

3.“Bůh miluje tebe- nemusíš milovat všechny lidi stejně; miluj ale kladně, bez vylučování.“ – Tak mluví kněz nevinně vězněný- nevylučuje z lásky ani své věznitele…A dozorce, prověřený příslušník Státní bezpečnosti, mu propašuje hostii. Požehnaný den.

4.“Ten, kdo se potřebuje změnit, není ten druhý, ale já.“ – Pane, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům- a protože odpouštíme nedokonale, Pane, nauč nás odpouštět (sv.František).

5.“Úžas z Eucharistie je základním postojem srdce- Boží blízkost není magií.“- Je darem, milostí, ne naší zásluhou…Pán je také uprostřed nás – dvou nebo tří- i když jsme se jen sešli v jeho jménu.

6. „Milost z Eucharistie nenahrazuje naši spoluúčast na oběti, která se tu přináší.“- Jinak – bez naší ochoty k vlastní oběti- by se mohl dar změnit na krádež, svato-krádež…opovážlivé spolehnutí se na milost!

7.“V modlitbě odumíráme tomu, zač prosíme, a vstáváme v naprosté důvěře v Toho, na něhož jsme se obrátili.“ – Bůh není automat na splnění našich přání, jak jsme jim rozuměli ještě při pokleknutí k modlitbě.

8. „Co je těžší, je spíše Boží. Měj odvahu přijmout kříž, i to co je ukřižovanější.“ – Naši předkové ještě užívali úsloví …“vyhýbá se tomu jako čert kříži“. Pane, smiluj se. Pane, Ty víš, jak ještě mnohé nám brání přijmout Tvou vůli v plném rozsahu…

9.“Kolik mám lásky k bližnímu, tolik jí mám k Bohu. (Co nad to jest- je „filmování“)“. – Selfíčko dnes vládne světu: jak rádi filmujeme sami sebe…Byli i tací, co se při tom zabili…

10.“Kdo je ve stálém rozhovoru s Bohem, neumírá. Boží láska dává věčnost“.- A komu dává Boží láska věčnost: na to má Otec Jan moudré, pokorné, ale také varovné naučení: mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev (a mnohé, které má církev, nemá Bůh). V rozhovoru s Bohem jsou často i ti, kteří si toho ani nejsou vědomi. Vždyť Duch vane kam chce… A ne každý kdo říká Synu Božímu „Pane,Pane, vejde do jeho Království….“

další odkazy

O otci lze číst i na stránkách  http://www.frantiskanky.info/otec-jan-evangelista-urban/

Video z ČT „Svědci a světci“ Jan Evangelista Urban ………..  ZDE

FRANTIŠEK REICHEL OFS (1938-2020) – Opravdový sekulární františkán (Obnovitel a služebník řádu po roce 1989, obnovitel mnoha poutí)